Poté, co zavírám poslední díl trilogie Prázdnota, mám podobné pocity, jako když jsem dočetl Ságu Společenství. Čili ano, je to dobrý, dobře se to čte, ale je toho prostě tolik, že vás to utahá. Moc stránek, moc postav, moc příběhových linek a minimálně polovina z toho je tam tak nějak navíc. Mě opět nejvíc bavila linka z Querencie, která by asi obstála i jako samostatná fantasy. Z postav mimo Prázdnotu mě toho moc nezaujalo, možná ten chudák geniální autistický geek Troblum. Araminta mi k srdci nepřirostla, Ozzie opět k ději přispívá jen obligátním "To je super kámo" a podobně. Ani nezkoušejte tuhle sérii číst, pokud jste nečetli Společenství, a to pokud možno v nedávné době, jinak se budete ztrácet ve spoustě odkazů na minulost a budete neustále pátrat, kdo je zase tohle a jak to, že ho všichni znají, když vy jste o něm nikdy neslyšeli. Jak vidíte, jsem z toho fakt předávkovaný, takže na pozitivnější komentář se nezmůžu. Nicméně pravda je, že tahle série je určitě v rámci žánru vysoce nadprůměrná, a pokud máte rádi opravdové tlustospisy, užijete si to.

Mísí se ve mě spokojenost s mírným zklamáním, protože i když se autorovi podařilo uzavřít všechny konce, úplně elegantní proces to nebyl. Některé postavy opomenul, některé radši upozadil a jiné trestuhodně nevyužil. Oceňuji ovšem, že myšlenkově navázal na svou předchozí ságu Úsvit noci, takže obě série jsou v důsledku o tom samém. V Konfederaci stačilo k dosáhnutí vyšší úrovně existence umřít "dobře". V Prázdnotě stačilo umřít na správném místě. No a ve Velkém společenství stačí - ale to už bych kazil čtenářům zážitek.