Senzační, napínavý a originální pohled na víru, její vyznavače a na samotného Boha... Kdykoli budu o Bohu po přečtení knihy mluvit, budu se ohlížet přes rameno (vím, že mně to nebude nic platné) s divným pocitem, že už to mám spočítané...

„Někdy mě napadá, že Bůh je jen ďábel, co předstírá dobrotu.“ I když Modlitba není vůbec zlá, své slabiny má a některé dost výrazné. Ta největší spočívá v délce, protože ač pointa bezvadná, je vhodná spíš pro povídku. To co by v kratším textu zaujalo nápadem a originálním vyzněním, se v románu rozplizlo do bezvýrazné šedi, která se plácá odnikud nikam. Přitom o neotřelé motivy rozhodně není nouze, jen jim schází zakotvení v nějakém smysluplnějším příběhu. Spousta slovních přestřelek, slabších i silnějších, ale skutek utek a umřel v houští, přičemž po sobě zanechal spoustu nedořešených věcí. Nehledě na charaktery postav proměňující se dle potřeby a obsedantně kompulzivní poruchu ústředního hrdiny, jež jakoby byla do příběhu namontována dodatečně. Vlastně nebýt solidního literárního řemesla, které má Philip Kerr po těch letech psaní v malíku, asi bych se rozmýšlel s dočtením. Jenže čtivost se knize prostě upřít nedá, stejně jako kouzelná jazyková stylistika nabitá povedenými metaforami.