Pravý úhel

Krásná kniha. Jak mimořádně elegantním grafickým zpracováním, tak především famózními texty. Sevřené (což je přiléhavé, neboť i motiv sevřenosti je v básních častý) a intenzivní texty. Intimní, ale nevlezlé. Místo zbytečné sentimentality panuje pichlavá ironie. Bavila mě i nenadálá jazyková hravost („Bestie zmije, jedovatá geometrie.“, „Dnes oslovujeme, voláme: Matko! / Dnes oslavujeme, že nikdo nechybí.“) Pravý úhel nabízí nespočet možných obratů, které Luňáčková využívá („Co když ale stojím v pravé poledne na ideálním místě, pane doktore?“). Paradoxy a naivní držení se pravého úhlu jakožto jediného spravného úhlu pohledu perfektně zobrazují verše „Abych šla nahoru, musím se propadat, abych byla plná, musím se vyzvracet. Motivy prostoru, vzdálenosti, uzavřenosti a vyhraněnosti. Zajímavé jsou také časté „češtinářské“ motivy, kterým dodává kouzlo nová čeština. Toto je to pravé ořechové. Na samotě není nic ušlechtilého, vysvětluji své imaginární kočce a vracím do lednice víno místo mlíka. Atmosférické vrstvy musí zůstat neporušené, abyste byla šťastná, vyplňuje mi doktor čas při čekání na výtah, exosféra – troposféra, venku se opírám o dopravní značku, abych se mohla nadechnout. Terapie se nezdaří, zdravím svou kočku, skloním se, pohladím sinusoidu, prohnutý hřbet, a jdu do lednice pro mlíko. (s. 33)

Krásná niterná věc. O mládí v dnešní době. O strachu, tlaku okolí a standardů a jejich očekáváních, o úzkosti a depresi číhajících na slabou chvilku, o svůdně lákajících lahvích alkoholu, o bojujících i poražených...