Pravidla zdvořilosti

Vzpomínka na Manhattan roku 1938 v předvečer války, která kdesi v Evropě už začíná vystrkovat růžky. Vzpomínka na rok, o kterém Katey raději nebude svému manželovi nic vyprávět. Sice se toho "nejhoršího roku jejího života" nestalo nic, co by měla tajit, jen mu o něm prostě vyprávět nechce... Překvapivě dlouho mi trvalo, než jsem se začetla. Hlavní hrdinové sice vymetají jeden bar za druhým, jazzové kapely vyhrávají, co jim síly stačí a koktejly tečou proudem, ale chyběla mi tu ta hýřivá nostalgická bezstarostnost 20. let. Pro mě byly Pravidla zdvořilosti spíš náhledem do života zhýčkané newyorské smetánky, s jejími svěřeneckými fondy, opulentními večírky pro zvané a budoucností předurčenou rodinným dědictvím. A také románem o hledání sebe sama, o snaze uniknout z okovů zkostnatělých pravidel zdvořilosti, o touze překonat svůj původ, ať už se člověk narodil se stříbrnou lžičkou v puse nebo jako potomek emigrantů. V neposlední řadě pak i o síle žen, které si svou cestu k nezávislosti, samostatnosti a emancipaci začínaly teprve pomalu klestit skrz džungli výhodných sňatků a podřadných zaměstnání.

Že prý autorova prvotina? Tak to hluboce smekám. Styl vyprávění i příběh mi přišly excelentní. Kniha mě teleportovala do New Yorku 30. let 20.století, doby swingu, puntíkovaných šatů a kloboučků, a pozitivního vztahu k cigaretám. Katey je správná žába: chytrá, sečtělá, ironická, brutálně otevřená a zároveň empatická. Rok 1938 jí přinesl do života několik důležitých setkání a událostí, které jsou hlavním motivem knihy. Osudy hrdinů taky trochu zamíchají pravidla zdvořilosti. Inteligentní a zábavné a trochu smutné. Určitě se k této knize ještě vrátím. Doporučuji. "Rok 1938 byl kromě jiného rokem klepání na dveře..... V těch chvílích mi přišly vhod jen některé z těchto návštěv, ale asi jsem si měla vážit všech. Protože za pár let už budu bydlet v budově s vrátným - a když bydlíte v budově s vrátným, nikdo už na vaše dveře neklepe."