Pravda o zázracích

Dobře... Přijmu ATTICUSE jako novodobého skladatele tezí ze života. Zajímalo by mě, jaké to je číst jeho texty v originále. Zda se v nich najde více rytmu, než v překladu do češtiny. Krátká vyjádření jsou hodně lidská, procítěná a z valné většiny pravdivá a dráždivě svádějící k činům. ATTICUS je majitelem dobrého srdce. Nazval bych jej encyklopedistou pocitů. Narážek a pohlazení. Jeho tvorba zasáhne převážně mladé lidi. Ale kdo vnímá svět s láskou, může si jeho slova číst stále dokola. A je jedno, kolik má za sebou prožitých let. Kniha je i krásně zpracovaná. Fotografie mnohdy podbarví text, byť jsou černobílé. Asi nebudu daleko od pravdy, když napíši, že současný svět přijímá raději básníky, kteří básníky nejsou. A nevnímejte moje slova jako hanlivá. Takový je současný svět poezie...

Atticus je zvláštní umělec. Jeho básně nejsou žádná veledíla podle přísných básnických pravidel, která žáci středních škol budou rozebírat v hodinách literatury. Někdy i pouhá myšlenka, kratičká a jednoduchá, se nás může dotknout. Ke knize se budu ráda vracet. Jeho slova přinášejí útěchu a naději v tomto zvláštním světě... "Cítím, že v každé dívce žije rarášek, a když se dostane na svobodu, bude utíkat a tančit na travnatých pláních až do skonání světa. A až ta dívka vyroste, rarášek se ukryje, ale pořád tam je, nezbedně jí vykukuje z očí a zpoza brýlí na čtení a čeká, až se jednoho dne znovu roztančí." (str. 142)