Prašina

Rovnou zkraje přiznám, že jsem zcela propadl představě pražské čtvrti, která je odtržená od reality kvůli lokální nefunkčnosti elektrické energie. Tohle Vojtěch Matocha vymyslel náramně, přičemž celou myšlenku ještě podtrhl dokonalým popisem městských uliček a historické zástavby. Podobně mystické je i vyprávění o Hanuši Nápravníkovi a dobrodružné pátrání po jeho neobvyklých vynálezech. V čem u mě naopak Prašina selhala, byla dějová stránka. Autor trochu až zbytečně tlačí na pilu akčního vývoje, takže po většinu zápletky protagonisté před někým buď zbrkle prchají, nebo se chaoticky schovávají. Navíc mi vadila nevyrovnanost přátelství v dětské skupině, kdy se v jeden moment apeluje na věrnost a vzápětí se opouštějí kamarádi v těch nejvypjatějších momentech. Nepochopitelné pro mě byly také role Zoufalého a Odhodlaného, jež si postavy mezi sebou častokrát průběžně předávají, aniž by to pasovalo k jejich charakterům. Dalším dílem ale rozhodně nepohrdnu, dostane-li se mi někdy do rukou.

Marná sláva, dnešní děti už prostě Vernerovky nebo Foglarovky nebaví tolik, jako kdysi v dětsví nás, jejich rodiče. Máme doma knížky od obou autorů, ale zatím jsem neviděla, že by je synové přelouskali s takovou rychlostí a chutí, jako Prašinu. A tak jsem musela zjistit, co teď frčí. A byla jsem nadšená. Napínavý a dobrodružný příběh, který má část z fantastiky z Verneho, kombinovanou s dobrodružstvím a kamarádstvím z knížek od Foglara... Bez jakékoli hluché vaty - v Prašině se pořád něco děje, děj sviští dopředu raketovým tempem - a to je přesně to, co mladé čtenáře dokáže u knížky udržet. Skvělý počin, už jsem dostala za domácí úkol sehnat i druhý díl...