Powerless

Pokud by toto byla moje první fantasy kniha, kterou jsem v životě přečetla, asi bych byla nadšená. Jenže ona není ani zdaleka první a o to víc naštvaná po dočtení jsem. Četla jsem to v angličtině a přišlo mi, že je to napsané tak hrozně jednoduše, nebo nevím, jak to teď popsat. Po knihách v EN od V. E Schwab a C. G. Drews mám asi jinou představu o práci se slovy a celkově s příběhem. Pokud pominu ten fakt, že mi to přišlo tak nějak "suše" napsané, tak mi to tedy absolutně nedávalo smysl. Pokud je život Elit důležitější než těch Obyčejných, proč je ženeme do nějaké vražedné soutěže? A co to vůbec bylo za schopnosti? Jediná, která byla zajímavá, tak to byla (samozřejmě) ta Kaiova. U Hunger Games všichni chápeme důvod Sklizně, ale tady...? Nerozumím. Dále - když už jsou tedy letošní Zkoušky tak NEOBVYKLÉ, proč u nich strávíme dohromady asi 10 stránek z knihy (OK, možná 20, ať nežeru)? Adena je tvůj nejmilejší člověk, ale 3/4 knihy o ní nevíme a nemluvíme, jen aby se pak objevila (samozřejmě) jako hrozný plot twist na konci (mimochodem, třetímu úkolu chyběl už jen uprostřed pohár, který vítěze přenese na hmm třeba hřbitov). Rádoby milostný trojúhelník mezi hlavními postavami jsem nežrala ani náhodou a hrozně mě to iritovalo. A ještě poslední věc - ve Slumech jsi jedinou holkou, která má stříbrné vlasy (jak moc nenápadná zlodějka to tedy musí být) - jak těžké by ji tedy bylo pro odboj najít? "mY jSMe mySLeLi, žE jSI mrTvÁ" - leda prd! Mohla bych tady sepsat asi kilometrovou esej, proč to nebylo dobré, proč to připomíná snad úplně všechny existující fantasy knihy a proč nechápu všechen ten hype okolo. Ale už je to 14 dnů, co jsem to dočetla, tak jsem už trošku vychladla. Dám tomu ještě jednu šanci, jestli se v dalším díle třeba objeví něco vlastního a neokopírovaného, ale rozhodně se do toho nepoženu. Jediné, co mě láká, je, jestli Kitt vstoupí do své "villain era".

Normálně recenze nepíšu, ale tady si to nemůžu odpustit. Rudou královnu jsem nečetla, takže nedokážu posoudit, jak moc je jí Bezmocná podobná. Četla jsem ale Hunger Games, kterými se autorka očividně také hodně inspirovala, a spoustu dalších známých fantasy knih. Jsem si naprosto vědoma toho, že dnes už asi nejde napsat knihu, která by byla úplně ve všem originální. Jenže mně přijde, že tahle kniha má víc převzatých prvků než těch nových a vlastních. Kniha se čte dobře a až na pár nudnějších pasáží je opravdu čtivá, ale nemůžu se zbavit pocitu, že čtu knihu od autorky, která si ji poskládala ze svých oblíbených fantasy titulů. Nehledě na to, že mi Payden občas fakt lezla na nervy (a k mé smůle byly zrovna její kapitoly delší než ty Kaiovy…). Upřímně nevím, jestli bych tuhle knihu doporučila. I když je fajn a příběh mě bavil, nemůžu se zbavit dojmu, že tím jenom podporuju autorku, která kopíruje knihy ostatních autorů.