Povídky z jedné a druhé kapsy

Krásná česká melancholie. Karel Čapek prochází na stránkách všedním životem, místy ho pojmenovává, jindy ho zase prostřednictvím jiných hodnotí. Celé dílo pojí nápaditost s lehkostí, motivy spolu mluví, na sbírku povídek působí text až nečekaně soudržně. Připadalo mi, jako bych se ocitl u babičky na chatě, nakukoval do hrnců na plotně a v každém z nich bylo něco skvělého. Za oknem se nad trávou honili motýli a všichni moji přátelé čekali v altánku, až se vrátím a přinesu jim limonádu. Číst Karla Čapka je podobně bezstarostné. Cítím z něj lidskost, nijak okázalou, přeceňovanou ani groteskní. Nádherné je, že dokáže do postav obtisknout svéráznost a vlastní hlas takovým způsobem, že to nijak neruší čtení. V Povídkách z jedné a druhé kapsy jsem se rozplýval nad něčím, co dnešní doba ztrácí, chtěl jsem zachytit, o co jde, ale nepovedlo se to. Bezhlavě se těším na další povídku, i když jsem už dočetl.

Občas si Čapkovy fotky prohlížím a vždy dojdu ke stejnému úsměvnému závěru: On to vůbec není fešák, ba naopak, a přesto jsem do něho blázen už od maturity.