Už jsem nějakou tu knihu na dané téma četla, a také film mě neminul. Nikdy jsem ale nezažila takovou radost jako tentokrát. Alena Ježková je skvělá spisovatelka, vnímavá pozorovatelka, vzdělaná žena s okřídlenou svobodnou duší a mocným, příjemně nevtíravým smyslem pro humor, cíleným nezřídka vůči vlastní osobě. To všechno se spojilo ve vyprávění, čerpající ze zápisků do cestovních deníků. A to vyprávění není jen popisem dechberoucích dojmů z viděného, postihující peregrinos jako bytosti prodírající se (skrze počáteční euforii přes krvavé puchýře, únavu, rozmary počasí a postupné pozbývání komfortu soukromí, hygieny, dostatku vody a potravy) ke svému cíli, jímž je katedrála v Santiagu de Compostela, či až Fisterra, konec západního světa... Ono jde dál, mnohem dál, až za hranice fyzična, za hranice navyklého vnímání reality, za hranice vědomého uchopování věcí. Daleko, daleko za hranice banálních "vědoucích" tvrzení o tom, jak na pouti člověk "najde sám sebe". Já - nepoutník - jsem si moc užila část první, Camino del Norte. Šla ji dvakrát má dcera; prvně s kamarádkou, s nepoučeně dychtivým nadšením nováčků. Přežily a došly. A po čase znovu, už z touhy a potřeby se vracet, se svým mužem, který měl už rovněž zkušenost putování (ovšem bezmála půlročního) za sebou. (Jo, byl to přesně ten chlápek, co přišel místo pozvaného kamaráda na povídání s fotkama, co měly holky po první cestě, a už tak nějak zůstal:))... A jsem si skoro jistá, že ani tentokrát to nebylo naposled. Buen camino!

I já patřím k těm, co touží po Santiagu, po té cestě, být sám, pryč od moderního světa. Tahle kniha je krásná. Jen mi zase připomněla, jak moc chci jít.