Pouštní princ

Sága soumraku by měla volně navazovat na Démonskou sérii, dá se nicméně číst i samostatně bez znalosti předchozí série (to můžu skutečně potvrdit, stojím čtenářsky právě v této pozici). Příběh plný nebezpečí, intrik, mocenských her a rolí, jimž byly postavy předurčeny, aniž by s tím mohly mnoho udělat; kniha přináší příběh vyprávěný z pohledu dvou postav, z nichž každá je ve zcela odlišné situaci a postavení. Třebaže hlavním hrdinům je kolem 15 let, nenechte se tím zmýlit; rozhodně se nejedná o žádnou YA, Pouštní princ je pořádně temná a drsná fantasy, která nenechá vydechnout ani čtenáře, ani postavy, a to na celých skoro 650 stranách velkého dobrodružství, které se rozehrálo ještě před tím, než mohli vypravěči přijít na scénu. V příběhu je mnoho (předpokládám) drobných odkazů na Démonskou sérii, ale z pozice její neznalosti to v rámci worldbuildingu funguje jako náznakové mapování minulosti světa, která je už stanovená, zároveň ale stále ovlivňuje aktuální dění, čímž vzniká hloubka světa a jeho pojetí. Svět je hodně promyšlený, možná trochu až komplikovaný: orientaci určitě usnadní přítomnost mapy na začátku knihy a slovníček nejen pojmů na jejím konci, dá se ale číst i bez listování je slovníku, různé pojmy a specifické výrazy si vcelku rychle osvojíte (pokud Démonskou sérii znáte, určitě mrkněte na předmluvu). V příběhu se pořád něco děje, vlastně se na chvíli nezastaví, zároveň ale nepůsobí přehlceně, klade otázky osobní, po vlastní identitě, ale také globální, pracuje se stupňováním napětí a proměnou a vývojem. Přemýšlím, kolik znám fantasy z takto nehostinného a pouštního prostředí, a nenapadá mě asi jediná, ve které by bylo takto dominantní. Zároveň to prohlubuje nehostinnost celého světa, a tím i nebezpečí a útrapy, s nimiž se postavy musejí potýkat. A že postavy rozhodně nejsou dokonalé, dělají chyby, za které musejí nést zodpovědnost a hlavně následky, které bývají tvrdé, kruté a nemilosrdné. Nezřídka pod vlivem velkých mocenských her a intrikaření, které tuto šachovnici dělá ještě nebezpečnější. Knihou ve velkém také rezonují aktuální společenská témata: (ne)rovnost mužů a žen, práva sociálního postavení, předurčení a možnosti výstupu z toho, o čem rozhodli jiní; také ale genderová identita, stejnopohlavní vztahy a vůbec celkově otázka prvních vztahů vůbec a nejistot, které mohou okolnosti prohlubovat. Musím říct, že toto téma je zpracované tak, že se do příběhu dost hodí, nepůsobí rušivě a příběh těmto oblastem neustupuje. Jen v jedné části vztahová otázka začala přebírat hlavní iniciativu, to jsem docela strnula a začala se bát, jak moc velký dopad to bude mít na směřování příběhu; tahle jediná část knihy, kdy příběh ustoupil jiné dominanci, je ovšem jediný menší škraloup, který jsem na knize a příběhu cítila. Konec? Je to přesně ten typ otevřeného konce, který mám ráda, kdy hlavní děj je uzavřený, ale kolen zůstávají otázky a záležitosti, které nabízejí prostor pro další směřování. Rozhodně vím, že mě budou zajímat nejen další díky Ságy soumraku, ale taky celá předchozí Démonská série; kniha mi neuvěřitelně sedla a chci z tohoto příběhu a světa poznat víc.

Rozporuplný zážitek, ve výsledku ale o chlup převažuje to pozitivní. Největším kladem jsou rozhodně postavy. Ty hlavní jsou tentokrát jen dvě, příběh je tedy mnohem ucelenější než v předchozích knihách. Navíc jsou skutečně zajímavé a přicházejí s poutavými tématy – obě se vyrovnávají s tím, že vyrůstají ve stínu veleslavných rodičů, obě dospívají a snaží se přijít na to, kým vlastně jsou. Velkým překvapením je to, jak dobře autor pracuje s intersexuálním hrdinou a hledáním identity – u minulých dílů jsem si stěžoval na jeho chorobnou posedlost znásilňováním, zdá se ale, že se v mezičase hodně posunul, protože k tomuto přistupuje citlivě a chytře. Nepochybně pomohlo, že se lehce inspiroval vlastním dítětem a jeho poutí. Za tohle palec nahoru! Zásadně se zlepšila i práce s tempem, už to není nekonečné vyčkávání, po němž přijde extrémně překotný děj, který čtenář těžko stačí sledovat. Slabší místa tu rozhodně jsou, oproti předchozím svazkům, kde se příběh občas úplně zastavil, je to ale výrazně lepší. Stylisticky je to stále bída, ocenil jsem ovšem, že se Brett tentokrát výrazně krotil v používání krasijských pojmů, což textu velmi pomohlo. Nyní k tomu, co se z mého pohledu vůbec nepovedlo. Opět jsou tu neuvěřitelně dlouhé bojové scény, které jsou skutečně úmorné. Horší jsou snad jen milostné scény Isaaca Asimova, které mají ovšem tu výhodu, že jsou nezáměrně vtipné. Znovu také absolvujeme nějakou verzi krasijské výchovy. Kolikrát jsem od autora četl téměř to samé? Čtyřikrát? Pětkrát? Krasijci jsou navíc pořád stejní – agresivní a posedlí ctí, ale zároveň neuvěřitelní křiváci. Mají přísná pravidla, která ovšem po libosti obchází. Což mě přivádí k další věci – v rámci nové trilogie je tento díl zdaleka nejméně inovativní, a jakkoliv příběh zajímavě posouvá, v reáliích nepřináší nic moc nového, takže to místy působí unaveně a vyčpěle. Tady mám nicméně pro čtenáře dobrou zprávu, druhý díl je v tomto lepší a ten poslední naprosto vynikající. Jsem zvědavý, co na knihu řeknou „nováčci“. Oficiálně jde o začátek nové ságy, která se ale hodně opírá o události a postavy té předchozí. Vzhledem k ději to rozdělení dává smysl, nejsem si ovšem jistý, jak dobře se v tom dá zorientovat, protože autor některé věci vůbec nevysvětluje. Když to shrnu – kniha mě bavila víc, než jsem čekal, a Brett se v některých ohledech zásadně zlepšil, zároveň tu ale opakuje to nejnudnější, co v jeho světě existuje.