Potomek

Ponurá atmosféra a "lepivý" strach na mě z knihy doslova dýchaly. Děsivý příběh byl napínavý, postupné odkrývání hrůzné rodinné minulosti udržuje čtenářovu pozornost a stupňuje očekávání. Dostalo se mi též dost podrobné lekce ze zbraní a střeliv :-) Souhlasím, že konec byl tak trochu předvídatelný, ale za mě to příběhu neubralo.

A další štěňátko je v kotci mého osobního Zlatého psince. A opět to byl zážitek. Zombie subžánr u mě patří spolu s upírským k těm méně oblíbeným hororovým tématům, ale zase jsem takový ten potenciální magor, který má o válkách první poloviny dvacátého století načteno a který se až nezdravě zajímá o arzenál, s jehož pomocí se v té které válce snažili účastníci konfliktů přesvědčit protivníky o své pravdě. Z toho pro mě plynula ta výhoda, že jsem si nemusel zbraně, o nichž byla v textu zmínka, vyhledávat u strejdy Gůgla a mohl jsem se plně soustředit na příběh. A příběh to byl věru zajímavý, protože mimo jiného připomněl téma, které se na východ od řeky Moravy udržuje hluboko pohřbené a v kurzu jsou převážně vzpomínky na SNP. Ano, na Slovensku i u nás se po válce vynořilo až podezřele mnoho partyzánů a jiných odbojářů, a kdyby jejich potomci dobře hledali, možná by taky našli nějaký ten zápisník. Jakub Mišči napsal opravdu zajímavý příběh, který mě vtáhl do děje a fakt mě štvalo, že mi okolnosti nedovolily, abych si ho přečetl za jedno odpoledne, a musel jsem si ten zážitek kouskovat.