Poslední z táborů smrti

Mě z knihy mrazí... vyprávění svědků, kteří zažili hrůzy dvou vyhlazovacích táborů byla někdy docela síla... jak je zmiňováno na konci knihy, dnes už nikdo z nich nežije, ale budoucí generace musí vědět z knih tohoto typu informace, aby se historie neopakovala ...

Když dočtete poslední stránku knihy Michala Chocholatého, nenásleduje okamžité hodnocení, klikání na hvězdičky nebo psaní komentáře. Následuje ticho. Těžké, hutné ticho a rozporuplné pocity. Máte radost, že nám autor mohl předat poselství přeživších, ale ne vždy se to bohužel povedlo. Čas a věk jsou neúprosné – některé osudy zůstaly jen jako tichá vzpomínka, aniž by nositelé stihli svěřit světu své poselství. S tím úzce souvisí fakt, že to není jen kniha. Tento příběh si musíte nejenom přečíst, ale i prožít – společně s osudy všech aktérů, ale také s autorem, který je přímo posedlý pravdou. Nejen tou faktografickou, ale také tou lidskou, kterou zde zastupují právě přeživší. Při čtení máte kolikrát pocit, jako byste sledovali pomalý, mrazivý thriller, kde však víte, že na konci nečeká happy end. Je to časovaná bomba, která nekompromisně tiká a ubírá drahocenný čas. Nutno ocenit autorovu neústupnost a zápal, který vložil do dvacetiletého výzkumu; jeho nasazení je místy až děsivé. Dalším faktorem je autenticita. Autor nesedí jen v archivu, ale bere nás fyzicky s sebou na místa, kde se potkává s přeživšími, což ještě dokreslují pořízené fotografie. Popisuje své pocity i svou frustraci, a tím boří bariéru mezi odborným textem a čtenářem. Právě tento aspekt – osobní angažovanost badatele – je nejsilnějším tmelem knihy. Není to jen o tom, co se stalo v roce 1943, je to o tom, co to s námi dělá dnes. Tato kniha patří do zcela specifické kategorie emocí: „zmeškané setkání“. V anotaci zmiňovaná sebevražda posledního českého svědka v roce 1997 funguje v textu jako emoční rozbuška. Emoce se ve vás mísí, převládá hluboký smutek a vztek na osud, ale zároveň i pochopení. Tento moment vnímám jako bod zlomu, jelikož má paradoxní dynamiku: zatímco u jiných knih doufáte v záchranu hrdiny, zde doufáte, že autor stihne najít svědka včas, i když víte, že pomyslné tikání časované bomby je neúprosné. Čas přeživších se krátí a vy podvědomě tušíte výsledek. Když pak přijde odhalení o sebevraždě, tento moment transformuje historická data v ryzí lidskou tragédii. Tady je krásně ukázána křehkost paměti – stačí krátké zpoždění a hlas, který mohl vydat svědectví o tisících mrtvých, je navždy ztracen. Tento pocit zmaru je všudypřítomný, ale zároveň vás paradoxně nutí číst dál a doufat, že se autorovi povede najít další přeživší, čímž by se zmírnilo břemeno onoho „pozdního příchodu“. Treblinka a Sobibor: Česká stopa v továrnách na smrt Jestliže v první části dojmů převládaly emoce spojené s pátráním a zaplňováním bílých míst na mapě, je nutno se zastavit i u české stopy. To, že Treblinku přežili jen dva Češi a Sobibor jeden, ve čtenáři silně rezonuje a působí to jako ledová sprcha. Číst o zvěrstvech, která se tam děla, je velmi náročné. Sám nedělám rozdíl v tom, kdo byl jaké národnosti, ale zatímco popis obětí z Polska a jiných zemí může působit lehce vzdáleně, jakmile autor začne rozkrývat osudy konkrétních lidí z našeho prostředí, pociťoval jsem mnohem větší blízkost a intenzitu. Co je potřeba zmínit, je styl psaní, který není pro toto téma typický. Jak sám autor uvádí hned na začátku, pojal knihu jinak. Dokládá to jeho mravenčí cesta, kterou se vydal, aby získal všechna svědectví i materiál. Za to je potřeba mu vzdát úctu. Aby byl můj rozbor objektivní, je třeba zmínit i další aspekty. Kniha není vhodná pro slabší povahy; obsah může být pro někoho vyčerpávající. Je nutné si uvědomit, že to byly tábory čistě vyhlazovací – tam prostě nebyl prostor pro naději. Také zde působili ti nejhorší dozorci, kteří později přešli do dalších táborů. Co se týče nových informací pro zkušené čtenáře, kniha nepřináší převratná historická data o systému jako takovém, ale její přínos je v detailech. Autor zachází do hloubky, ptá se přeživších na konkrétní místa a technické zázemí, takže se čtenář musí velmi soustředit. Přechod mezi subjektivním pátráním a objektivní historií je někdy náhlý. Nicméně pasáže o hledání svědků jsou čtivé jako román a svědectví těchto hrdinů jsou za mě tou nejlepší částí knihy. Ukazují, že pokud chtěl člověk přežít, musel se spolehnout na druhého; sám uspět nemohl. Co bych osobně uvítal, je ještě širší kontext poválečných osudů přeživších, ačkoliv chápu, že limitujícím faktorem byl právě nedostatek pramenů, na který autor sám upozorňuje. Závěrečný dojem, který kniha zanechává, je směsicí vděčnosti a úzkosti. Čtenář vnímá dílo „Přežili jsme“ jako pomník. Pomník těm, kteří přežili, i těm statisícům, kteří to štěstí neměli. Michal Chocholatý je v mých očích „strážcem“, který na poslední chvíli zachytil mizející stíny. Je to dílo, které čtenáře provede peklem, ukáže mu, že v něm byli i lidé hovořící jeho jazykem, a pak ho nechá stát na okraji propasti s otázkou: Co s tímto věděním uděláš? Právě tato interaktivita a vtažení do morálního dilematu dělá z knihy jeden z nejsilnějších příspěvků k literatuře holocaustu posledních let. V záplavě titulů o Osvětimi je Chocholatého sonda do „táborů okamžitého vyhlazení“ chybějícím dílkem skládačky, který konečně zapadl na své místo. A ten zvuk zapadnutí je ohlušující. Michal Chocholatý nepíše suchopárnou faktografii. Jeho styl je živý, angažovaný a hluboce lidský. Bere vás za ruku a vede vás místy, která se „pyšnila“ stoprocentní mortalitou, a ukazuje vám trhliny v tomto dokonalém stroji na smrt. Ukazuje vám, že i v tom nejhlubším zmaru existovaly okamžiky vzdoru, náhody a štěstí, které rozhodly o bytí a nebytí. Kniha „Přežili jsme“ je mostem mezi minulostí a přítomností. Je to výzva, abychom nezapomněli na ty, kteří zůstali ve stínu známějších tragédií. Připravte se na čtení, které vás nenechá chladnými. Je to příběh, který musel být napsán, aby nebyl zapomenut. A je to příběh, který byste si měli přečíst, abyste pochopili skutečný rozměr slova „přežít“. Instagram: pribehy_stranek