Poslední sen

Jsem o generaci mladší než Almodóvar, jeho Ženy na pokraji... a Spoutej mě! mě uchvátily v dost podstatném věku kolem šestnácti let. Témata k přemýšlení a k tomu, čemu se říká iniciace, jsem čerpala v té době z podobných zdrojů jako on. Možná proto ve mně většina povídek probouzí asociace na věci, které si pamatuji z té doby - a z následujícího patnáctiletí. Příliš mnoho změn rodu - okouzlení Cocteauem a ostravská inscenace Tramvaje, v níž hrál Blanche muž (Milan Kačmarčík, a skvěle). Obřad zrcadla - fascinace brakem a postmoderní spojování mnohého, třeba mystiky a upíry jako nositele záliby v krvi. Juana - Šípková Růženka čili domýšlení kletby v seriózním prolínání pohádky a historie. Miguelův život a smrt - český film Happy end a smutek nad rozplynutím se. Spása - Andrejevův Jidáš, Ghelderodův Barabáš (tady hravěji a věcněji). Atd. Ještě kdyby předmluva byla doslovem a slabá Návštěva jinde než na prvním místě knížky, jsem nadšená.