Poslední průvodce Prahou

S rozkoší přelouskáno na cestě mezi Prahou a Karlovými Vary. Dva pábitelé, čtyřicátníci na útěku před Rusem, vzpomínají v exilovém Mnichově na dětství a mládí, zkrátka dobu "před". Skrze abecedně řazená hesla líčí Prahu prvorepublkovou, válečnou, popřevratovou, padesátkovou, vždy jaksi ztracenou, s půvabem starých časů a následně komunisty pošpiněnou. Se smutkem, nostalgií, úsměvem, úšklebkem. Rozmáchle, věcně, stručně. A je to skvostné čtení... V jakýchsi reklamních tiskopisech Kulíkovy firmy: "Kam sahá pánská punčocha? - Až se. - Kam sahá dámská punčocha? - Ta až sem! - A kam sahá domácí přítel? - Ten sahá po šálku té dobré Kulíkovy kávy!" (Meinl, Kulík, lahůdkářství, s. 114) "A každý stárnoucí národ má takové místo a kolem něho se asociativně stře podobný vějíř psychfenoménů, jejichž společný jmenovatel je iracionalita a nedospělost. Čím je národ starší, tím je ono místo nedospělejší, jako by hledalo po vlastním těle pubertu bez jásotu, který k ní rovněž patří." (Strahov - Masarykův stadion, s. 185)

Požadují zrušení Janka Rubeše a distribuci této knihy do rukou všech lidí vyskytujících se v Praze, respektive: Potřeba vypíchnout detail, zmínit výjimku, upřesnit závorkou, odbočit k formativnímu příběhu, protřídit a seřadit – vlastně docela piplavá práce, za níž stojí touha zpřítomnit neodvratně zaniklý časoprostor a tím se opětovně navázat na ztracené území; a jedná se o území mimo jiné jazykové, odtud neustálé nutkání k zmínění lokálních i rodinných názvů. Zdá se mi poněkud šťastné, že kniha vychází z takovým odstupem (napsána v 1. polovině 70. let) – rozšiřují se tím základní časové body: dětství a dospívání autorů – čas psaní autorů – momentální čas čtenářský (samozřejmě by šlo pitvat časové vztahy ještě nuancovaněji – pozůstatky Rakouska-Uherska, meziválečné období X komunistický převrat, Praha momentální a Praha z osobních vzpomínek čtenáře atd.) Vytváří se tím značné napětí co do prožívání – období 20. až 60. let je ztvárněno nesmírně plasticky, se všemi atributy zaniklé skutečnosti (akcíz, opraváři všeho druhu – "Klinika loutek"! –, ohrady periferie, roletáři...) a zároveň s důrazem vědomé závažnosti, které jsou "dětskému pravěku" připisovány. Pak je tu období mnichovského exilu, které je vlastně zmiňováno explicitně jen výjimečně. Z hesel však prýští osudový pocit toho, že Praha před emigrací je již definitivně zaniklý svět, že již není možné se do něj navrátit – což je popisováno tak, jako by to platilo plošně (pro všechny nastávající generace i na současné neemigrující) a úplně pro všechno. Zejména Jedličkovy texty nahlíží třeba na vánoční zvyky či na "nezbednou" jízdu na řetízkovém kolotoči jako na něco již nemyslitelného; pocit všeobecné nedosažitelnost umocňuje i často používány trpný rod. Tato evokace se však dostává do napětí s pražskou vazbou současného čtenáře, který zjišťuje, že nejen že se určité věci nezměnily, ale zejména dětské prožívání, jak jej Diviš a Jedlička představují, je v mnoha ohledech univerzální a nezávislé na prostoru – všechny ty iracionální tísně a potřeštěná nutkání; například opakovaně se vyskytuje velmi dobře známý pocit dětského toužení po určitému cíli, jež však při dosažení nesplňuje očekávání, čímž se vyjevuje kvalita nedosažitelnosti, samotný smysl tkvící v očekávání a v účinku představy (např. ubohá pouťová, ale lákavá panoptika, vodnaté drahé, ale načančané třešně, vzrušující ceny na střelnici, které snad ani nelze vyhrát...). Nebo majetnicky soukromá rozkoš z jízdy prázdnou tramvají, která jede "jen kvůli mně". Právě toto neustálé střetávání čtenářské a autorské perspektivy, která se v prožitku i poznané skutečnosti někdy liší a někdy ne, dělá z Posledního průvodce Prahou i nesmírně zábavné čtení. Jedličkovy a Divišovy texty lze poměrně bezpečně odlišit i bez na jisto vtisknutých iniciál. Divišovy podstatně kratší texty mají sklon ke glose, jízlivosti, někdy až rozdurděnosti – poměrně vtipný mi připadá jeho urputný odpor vůči Sokolu ("prašná nuda", "Zpocené a branné srazy sokolské, z nichž si pamatuju už jako kluk jakousi rozmáchanou bezbrannost proč a vlastně k čemu"). Jedličkův přístup jako by byl spíš archivářský než citový, plný soustředěné evidence, byť i jeho základ tkví ve velmi osobních prožitcích, které zobrazuje s melancholií i specifickým vtipem: "Uhlíř měl moje tajné sympatie. Chtěl jsem, aby nás okrádal." Je parádní, že knize se dostalo tak pečlivého edičního i velmi úhledného grafického zpracování, jásal jsem také při tom, když jsem uzřel japonskou vazbu – jenže! Vazba, která umožňuje pohodlné rozložení knihy na stole, se zde dostává do napětí s tím, jak tenkou plochou je přilepena k obalu. Asi tak od poloviny knihy se tak dostává pod tlak stránek a výsledkem je smutné odlepení. Přitom by stačilo k obalu přilepit obě strany hřbetu vazby, ach jo! To nic nemění na tom, že je to omamná publikace. Přední hračkářství byla v Praze tři – na nábřeží těsně pod Letnou "U Krále železnic" – obchod specializovaný na vláčky, hlavně později elektrické, v jeho výloze jezdilo celý rok několik vláčkových souprav a z našich končin se tam chodilo na podívanou pouze za tímto účelem. Ostatně daleko více fascinující než ony pohyblivé vláčky byla kašírovaná krajina, sestavená na celé ploše výkladní skříně, které probouzela dětskou nenasytnost a vedla k představě, že by se takováto miniaturní liliputánská země dala zbudovat na areálu nesrovnatelně větším, kde by byly v pohybu i ostatní součástky. (s. 45)