Poslední léto ve městě

Já jsem nadšená! Možná je to ale tím, že se na to existenciálně melancholické, neukotvené dospívání třicátníka, který se znuděně a zcela bez cíle poflakuje životem, dívám už s jistým nadhledem. Užívala jsem si skryté vtípky mezi řádky, nápadité dialogy i skvěle vykreslené období přelomu 60. a 70. minulého století. Rozpálené ulice Říma doslova sálají skrz stránky a město vás bezpochyby pohltí svou atmosférou. Bezstarostný "Dolce Vita - Sladký život" už ale končí a ve vzduchu i v chování postav je cítit rozčarování z nadchazejici doby - doby zaměřené na penize, zisk a úspěch. Hlavní hrdina mi připomínal Holdena Caulfielda z Kdo chytá v žitě nebo Tóru Watanabe z Murakamiho Norského dřeva. Ten vnitřní neklid, podivné prázdno, neschopnost pro cokoliv se opravdu nadchnout, převzít zodpovědnost za svůj život... Narozdíl od nich se ale Leo vydává odlišnou cestou. Jo, ten konec mě fakt dostal. Chápu, že se takhle knížka stala kultovní. Ale není pro každého. Tempo je pomalé, děj prakticky žádný, dialogy krátké a břitké, postavy vesměs nesympatické. Ale pokud máte tenhle styl rádi, užijte si toulání letním Římem na sto procent.

Kdysi na střední jsem si pro účast v recitační soutěži vybrala Skácelovu báseň Co radí princezna Čau, a začátek téhle knížky mi ji najednou připomenul – ne kvůli obsahu, ale spíš uspořádáním vět i náladou. Příběh Posledního léta ve městě vzniknul v 70. letech a pro mě se dobře doplňuje s tehdejšími filmy jako Moji přátelé nebo Nová strašidla. I tady najdeme zvláštní mix barvitých slovních obratů, ironie namíchané s melancholií, líného tempa, které protínají zvraty v ději… Hlavní hrdina Leo, čerstvý třicátník, má všechny předpoklady pro to, aby byl v životě úspěšný v konvenčním smyslu slova, ale schází mu vůle a ze všeho nejvíc se zřejmě děsí zodpovědnosti. Jeho vyprávění je trochu snové (nejen kvůli zálibě v alkoholu), ale zároveň velmi přesné v postřezích i popisech Říma, krajiny, osob i pocitů. Je asi zřejmé, že knížka, která má v názvu slovo „poslední“, se tak jako tak dotkne řady závažných témat, i když se očekávaným řešením vyhýbá. Přesto mě v závěru rozesmutnila víc, než bych si na jejím začátku byla ochotná připustit. A umělecké pojetí, které mi chvílemi možná bránilo se do příběhu úplně ponořit, mi těsně po dočtení připadá víc než obhajitelné. „Když jsem se ocitl v provozu na nábřeží mezi ječícími klaksony, podíval jsem se na stromy. Nasazovaly listy a já si pomyslel, že brzy přijde léto a pak podzim a pak zima a pak zase jaro a tak pořád dál už navěky, nebo po dobu tak hloupě dlouhou, že se to zdá být věčnost. A co budu dělat já? Najednou mi došlo, že přišel čas zvednout kotvy.“