Poslední deník Hendrika Groena 90 let

Bála jsem se vlastních možných reakcí na tenhle díl... Napadala mě jen čtyři možná témata - fyzická nemohoucnost, zapomnětlivost, deprese, koronavirus... Ale Henk to tentokrát ustál - tedy literárně... Bylo to smutný, dojemný, k naštvání, k politování, ke vzteku i k smíchu, byť to tedy sporadicky. Nastala zvláštní situace, Henkovo odcházení jsem dočítala obklopena asi pěti dětičkami, věkový průměr tak 3 roky. Aspoň trošku se to vykompenzovalo... a nemusela jsem brečet :-)

Každý díl byl trochu jiný, vzhledem k tomu v jaké situaci se Hendrik nacházel, a nedokážu se rozhodnout, který díl mne zasáhl a ovlivnil více.

„Zvesela“ jistě ne. Posmutněle, co se čtení týká. Hendrik ale kráčí do cílové rovinky snad i smířeně a s určitou dávkou nadhledu (dokud je mozek schopen ho produkovat). Autor pojal „psaní“ deníku - vzhledem k Hendrikově stavu – citlivě, elegantně a věrohodně. Je mi líto, že se s ním loučím, ale zakončení to bylo milé a naplněné, což jsou slova, jaká bych ráda použila jednou při svém vlastním ohlédnutí.