Popelnicový román

Na Popelnicový román jsem byla velice zvědavá. Ale to jsem si dala! Otevřela jsem ho někdy v polovině léta a během asi dvou měsíců jsem se poctivě prokousala jeho pěti sty stranami v naději, že nakonec do sebe třeba všechny ty útržky nějak zapadnou a odmění mě nějakým smysluplným obrazem (když už třeba taky v podtitulu románu stojí Síťový kryptopříběh, pro mě = příběh, který je možno rozkódovat). K tomu ale ani s úplně poslední, pětistou, stránkou nedošlo. No, pokud za to nemůže moje naprostá neschopnost nějaký smysl v osudech postav Popelnicového románu najít, potom jejich osudy žádný smysl nemají . Bylo právě tohle záměrem autora? Předvést absurditu všeho toho mravenčího snažení? Nebo to bylo jen jakýmsi vedlejším produktem? Ale jaký v tom případě byl záměr? Dát dohromady kompozičně originální literární celek? Každá forma si ovšem žádá obsah, aby nebyla jen prázdnou formou. Jestli tedy tu hlavním aktérem není doba? Tu líně plynoucí, tu divoce se valící proud času a v něm všichni ti topící se nešťastníci, jejichž osudy čtenáři zmizí v mocných vodách dřív, než je stačí uchopit za správný konec. Za vůbec nějaký konec.

Kdybych dal na stupidní anotaci na přebalu knihy (papírové přelepce), tak bych knihu ani neotevřel. Ale otevřel a udělal jsem dobře. A snažil se číst. A snažil se tomu i rozumět. Občas i rozuměl a občas se i bavil. Zkusil jsem použít nápovědu jedné, dvou či tří hvězdiček. Prvohory, mezozoikum, třetihory. Objevil jsem na dvou stránkách (str. 94 a str. 96) stejný odstavec a řešil, jestli je to záměr autora, nebo chyba vydavatele. Z toho vyplývá, že bylo těžké se v Mertově koláži muchláži skrumáži vyznat. Ale nic mě nedonutí, abych si knihu přečetl znovu a v hlavě si to trochu urovnal. Rozhodně ne teď hned. Ĺ¥æ≠ʃ∞∑Ωα