Pony

Autorka (Ne)obyčejného kluka nám předložila další pozoruhodný příběh. I tentokrát bude hlavním hrdinou neobyčejný chlapec. Silasovi je dvanáct let a žije se svým tatínkem v malém americkém městečku. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby neměl schopnost vidět duchy - a dokonce se s jedním z nich přátelí. Když se jedné noci u jejich domu objeví tři muži na koních a odvedou Silasova otce, chlapec začíná tušit, že jejich poklidný život je u konce. Ač mu tatínek před odchodem přikázal, aby nikam nechodil, Silasovi to nedá a spolu se svým kamarádem (duchem) a poníkem, který se objevil u jejich domu, vyráží na cestu, aby otce našel. Jedná se o neobvyklý a napínavý příběh. Ba co víc - je v něm krásně patrné, jak si na něm autorka dala záležet. Podařilo se jí ho perfektně a přirozeně skloubit s její vášní - s fotografováním. Dostáváme tu odborný náhled, jak se fotografovalo v minulosti. Opravdu klobouk dolů! Nejen před autorkou, jak zajímavě dovedla fotografický proces popsat, ale i před lidmi, kteří stáli u vzniku prvních fotoaparátů. My, co už dnes pohodlně vezmeme do ruky foťák a během pár vteřin máme dokonale zaostřenou fotku, si vůbec nedovedeme představit, jak precizní a zdlouhavý postup museli naši předci vykonávat a ani tak neměli jistotu, že se fotka povede. Toto je jedna z věcí, které na dobrých knihách velmi oceňuji - svým obsahem vám rozšiřují obzory a učí vás o tom, o čem jste třeba neměli ani tušení. A krom toho vám připomenou i např. toto: "... Pokrok se měří úspěchy a má tendenci přehlížet selhání, ačkoliv je nemyslitelné, aby jedno existovalo bez druhého. Vědci sami jsou toho důkazem. Někteří dosáhnou slávy a bohatství už za svého života, zatímco na jiné nezbyde nic..." Příběh je psaný v ich formě a jak se dá předpokládat, vypravěčem je Silas. Jeho vyprávění o svém životě bych přirovnala k řece. Místy je klidné, jak vzpomíná na minulost - na to, jak ho tatínek vychovával a co všechno ho naučil. Pak se ale z klidné řeky stává bystřina a vy jen napjatě kloužete očima z jednoho řádku na druhý a doufáte, že všechno dobře dopadne. R. J. Palacio umí perfektně vykreslovat charaktery postav - klidně byste věřili, že její hrdinové jsou reálnými lidmi. Líbilo se mi, jak tu ukázala, že stejně jako se mění svět kolem nás, tak se měníme i my. Přehodnocujeme naše postoje a názory a jak nám přibývají roky, na spoustu věcí pohlížíme jinak. A v tom lepším případě se na vrchní příčky našeho žebříku životních hodnot dostávají "věci", na nichž skutečně záleží. Takže ano. Pony je dílem, které stojí za přečtení a doporučuji ho všem, kdo touží po trochu neobvyklém leč zajímavém příběhu. P.S. Pokud uvažujete, že tuto knihu pořídíte svému dítěti, je třeba počítat s tím, že se tu objevují realističtější popisy tělesných zranění. Určitě je tedy lepší řídit se doporučením na přebalu knihy, tj. od 11 let. "... Několik mrtvých vojáků si přišlo ke mně sednout do vagónu, když jsem tam byl sám. Vyprávěli mi o svých zraněních, čeho litují, z čeho je jim smutno a z čeho mají radost. Někteří mě požádali, abych poslal zprávy jejich matkám a otcům. Jejich kamarádům. Jejich láskám. I když si někdy nepamatovali svá vlastní jména, vždycky si vzpomněli na ty, které milovali. Pochopil jsem, k čemu se nikdy nepřestaneme upínat. Je to láska. Ta překoná všechny hranice. Vede nás. Následuje nás. Láska je jako cesta bez konce. Jeden chlapík, kterého bodli bajonetem mezi oči, si neustále utíral krev, která mu stékala po tvářích jako rudé slzy, a přitom mi zpíval ukolébavku, kterou jsem měl zabroukat jeho dcerušce, kdybych snad někdy měl možnost se s ní setkat..."