Ponechání napospas

Bezva serie četl jsem až do osmého dílu a na to jak je křestanská literatura v kvantitě chudá tak naprosto dokonalé dílo.Omladých lidech před koncem světa ..... vážně super tvorba ,jen tak dál.Nevlastní matka mi ji dá vždy k vánocům.Takové knihy mám rád,zaujme,potěší a člověk se u toho nenudí-stále se tam něco děje .....

Pozor toto není běžná apokalyptická sci-fi, toto je oficiální učení evangelikálních církví! (Neplést si evangelikální a evangelický, je v tom rozdíl jako mezi hodinkami a holínkami.) Křesťanští fundamentalisté tzv. evangelikálové a letniční, těmto bludům věří doslova. Taková nechutná teologie za sebou zanechala miliony strachem zmučených duší po celém světě a nejvíce ovšem v USA. „Ponecháni na pospas“ je literatura pro mládež a je to hanebné tímto jedem „O vytržení a zanechání“ indoktrinovat děti věřících. Ze zahraničního diskuzního fóra: „Stále mě trápí chronické noční můry, které podle mého terapeuta jsou běžným příznakem posttraumatické stresové poruchy. Před zahájením terapie jsem nikdy neslyšel o termínu „náboženské zneužívání“. Při čtení smutných příběhů jiných evangelikálů, kteří vyrůstali pod neustálým strachem z vytržení – někteří z nich měli stejné zkušenosti, jaké jsem měl s vírou, že zůstali zanecháni – to bylo nepříjemné prozření. Zeptal jsem se svého otce, jestli věděl o intenzivní úzkosti, kterou jsem během dětství trpěl.“ „Věděl jsem, že se bojíš.“ Byl jsi tak vystrašený chlapeček. Nevěděl jsem, co mám dělat,“ odpověděl.“ Když toto čtu, zajímalo by mě, jestli si rodiče uvědomují, co zasévají do duše svým dětem s tímto druhem učení. Uvědomují si tito rodiče, že jejich děti mohou trpět úzkostí nebo hrůzou z doktríny vytržení? Nevím, často o tom asi nemluví. Stává se to samozřejmostí života, ve kterém vyrůstají. Neznám tady v Čechách žádnou platformu, na které by se o těchto zkušenostech dalo hovořit, ale v zahraničí mnoho věřících líčí vnitřní trápení, ve kterých jako děti musely vyrůstat. Nikdy nekončící žádosti o odpuštění znovu a znovu s nejistotou, zda právě teď je stůl zcela čistý pro akt vytržení. Posedlí strachem, že něco neudělali správně nebo že od posledního dne spáchali nějaký hřích. Dalším běžným prvkem je neustálá hrůza, že by jejich rodina byla bez nich vytržena do nebe, a že by zůstali zanecháni na zatracené a ke zničení určené zemi. Někteří z nich popisují úzkost nebo záchvaty paniky, kdykoli byli sami a nebyli si jisti, kde jsou jejich rodiče nebo sourozenci. Náboženská učení jako vytržení jsou formou útlaku nejenom dětí. Záměrně znemožňují prožívat pocity skutečného štěstí nebo míru. Autor bestselleru Chatrč David Hayward, který vyrůstal ve fanatické evangelikální rodině o tomto učení napsal: Dnes už si z této teologie děláme legraci, protože mě jako teenagera velmi děsila. Opravdu jsme se neustále báli, že každou chvíli může nastat vytržení a my zůstaneme zanecháni. Mnoho z nás může vyprávět příběhy, kdy jsme si celí vyděšení mysleli, že se to už stalo, protože jsme nemohli najít rodiče či přátele. Viděli jsme filmy, kde na zemi zůstalo jen oblečení, a lidé byli pryč. Dokonce jsme si sami z našich přátel dělali srandu tím, že jsme nechali naše oblečení ležet, jako bychom byli vzati a oni zanecháni. Je smutné, že znám mnoho lidí, kteří jsou z toho stále ještě traumatizováni a v depresích.