Poledne u Tiffanyho

Do manhattanské kanceláře slavného Louise Tiffanyho vstoupila v létě 1888 kurážná mladá umělkyně Clara Wolcottová, aby jej požádala o místo designérky v jeho firmě. Její role v mnohamilionové říši skleněné krásy dlouho zůstávala jedním z nejstřeženějších tajemství. Tajemstvím tak výbušným, že když bylo o sto osmnáct let později odhaleno, mezinárodní umělecký svět úžasem zalapal po dechu.
Tiffanyho proslulé lampy, stejně jako velkolepá mozaiková, nejsou vůbec jeho vlastním dílem, jak byl celý svět donedávna přesvědčený. A věřili bychom tomu všichni dodnes, kdyby Clařin hlas po více než století nezazněl z jejích dopisů.
Rozerván mezi svou vášnivou posedlostí Clarou a lačností po úspěchu a slávě, Tiffany talentovanou designérku téměř doslova zotročil. A Clara, zmítaná láskou i nenávistí ke svému zaměstnavateli, bojovala nejen se zkostnatělými pravidly tehdejší společnosti, ale i se svojí vlastní touhou po uznání. Autorka Echo Heronová vychází z nedávno objeveného souboru dopisů napsaných mezi lety 1888 a 1944. Můžeme tak nahlédnout přímo do nitra skutečných postav, ať už jde o žertovné glosy, které Clara adresuje svým sestrám, nebo řádky plné bolesti a hlubokého citu. Z působivé dobové fresky, kde se fakta mistrně prolínají s fikcí, dýchá neopakovatelná atmosféra Manhattanu 19. století. Jsme zváni do života jedné z nejpozoruhodnějších umělkyň oné doby – Clary Wollcotové, génia skrytého ve stínu legendárních Tiffanyho lamp. „Když se dívám na okna, mozaiky a lampy, které vytvořila má sestra, vidím v nich její duši. Vždy jsem Claru považovala za jednu z Bohem vyvolených. Dostalo se nám požehnání žít v její společnosti a kráčet v jejím světle. Její památka je hvězdou, která nám bude zářit do konce našich dnů.“ - Emily Wolcottová, 1944