Polámal se mraveneček

Je to neuvěřitelné, ale tato jednoduchá říkanka spojuje už celé generace dětí, které na ní vyrůstaly. Možná se nenajde žádný dospělý, který by ji neodrecitoval zpaměti. Řadí se k tzv. "leporelům", specifickému druhu knih pro děti od narození do tří let. Bývají vyvedena na tužším papíře, aby odolala případným "nehodám" či nenechavým dětským ručkám. Mají svá specifika: obrazová část jednoznačně dominuje, ilustrace však doprovázejí jednoduchý rýmovaný text s prostým příběhem a poučením. Je určen k předčítání - kvůli snadnému zapamatování je psán rytmickým veršem, zpravidla seskupeným do čtyřverší, zakončených rýmy. Nelze opomenout jejich edukační charakter: rozvíjí komunikační a řečové dovednosti, slovní zásobu, jemnou motoriku... zapojuje smysly a celé vnímání, podněcuje tvořivost a fantazii, napomáhá rozvoji prostorové orientace, grafomotoriky a předmatematických představ. Přímou řečí se zrychluje děj, opakující se slova napomáhají vnímat sled událostí: "Zavolali mravenčího doktora... Doktor klepe..." Jazykové prostředky jsou velmi zjednodušené - využívá se pouze slov, jimž recipient (malé dítě) rozumí a zná je. Děj tedy není nijak složitý, časy se rychle střídají - a popisné pasáže jsou v rámci verše omezeny na minimum. Typické jsou citoslovce - hop! nebo deminutiva - mraveneček. Na to leporelo, které o pár let později "zdědil" i můj mladší sourozenec, se nedá zapomenout. Vyrůstali s ním i moje sestřenice s bratrancem. Ale my jsme měli ještě jednu zvláštnost: když se v zimě brzy setmělo, rodiče vytahovali dětský diaprojektor Diax 3 - a procítěným hlasem nám k promítaným obrázkům recitovali text. Občas nebylo lehké najít vhodnou bílou promítací plochu, někdy také trvalo, než se filmeček s krátkými navíjecími obrázky nasadil správně... a my zatím ani nedutali: pro nás to bylo to nejlepší kino na světě! A to i přesto, že jsme všechny pohádky znali téměř nazpaměť. Příběh mravenečkova zázračného uzdravení s obrázky Zdeňka Milera jsme si nikdy nenechali ujít a vždy jsme trpělivě čekali, než se film začal odvíjet správně, přestože text jsme mohli oddrmolit během chvíle, než představení začalo. Jsem ráda, že mám na co vzpomínat: pohádky na projektoru jsme si občas z nostalgie pouštěli i v pozdějším věku. Tohle "domácí kino" nic nenahradí, žádná elektronika: stále jej máme schované a já se těším na to, až si ten "luxus mechanického promítání" zase někdy dopřeji. Občas je krásné vracet se do dětství...

Umím ji zpaměti (jako spoustu dalších veršovaných pohádek pana Kožíška) už od dětství, protože tohle leporelo už i tenkrát (hooodně dávno) bylo na světě. Hned jak jsem ho vzala v knihkupectví do ruky, připlula vzpomínka … na jedno, už pořádně opotřebované, dědou poslepované, leporelo, které na mě čekalo u babičky a dědy ve skříni s knížkami (nebyla jsem první vnouče, ale v pořadí 4, takže už prošlo demoliční četou mých starších sestřenic a bratrance, a po mně se na něm vyřádili ještě další dva bratranci a bratr a pak odešlo poklidně do knižního nebe). Sled obrázků se mi vryl do paměti natolik, že si je vybavuji úplně přesně dodnes. Takže, když jsem v knihkupectví mravenečka objevila, byl můj, připravený pro moje vnoučata (zatím mám jednu vnučku a té veršíky občas šeptám před spaním … zpaměti :-) … jsou totiž o léčivé síle vlídného slova!