Helena Polehlová navazuje na dřívější práci nazvanou Non Angli sed Angeli a českým čtenářům nabízí životní cestu svatého Wilfrida z vyprávění Eddia Stephana. Výsledek její práce jednoznačně stojí za vážnou pozornost; z nejedné příčiny. Většinu knihy zabírá odborná analýza textu Vita Wilfridi v několika kontextech - hagiograficky, stylisticky, jazykovědně i v rámci zasazení mezi dobové prameny. Tahle část je pro nás nevzdělané zvědavé laiky značně nezáživná, ač stojí za prolistování. Bez znalosti Bible, jazykových zvláštností, samotné latiny si z toho příliš laik neodnese. Přesto svědčí o poctivé a hluboké práci autorky na tématu, čímž se tato část stává dobrým průvodcem pro hlavní jádro knihy. Tím zásadním přínosem práce je překlad textu Vita Wilfridi. V češtině dosud nevyšel a je tak skvělým přínosem pro studium nebo zájem o dějiny britských ostrovů, vývoje křesťanství i hagiografie jako takové. Taktéž by se kniha mohla stát odrazovým můstkem či popudem pro práce budoucí, kterých snad, jak doufám, bude na tomto poli přibývat. A co samotný text i Wilfrid? Svatý Wilfrid nebyl tolik pokorným plaménkem, jako spíš osinou v zadku, která měla výrazný vliv na působení a rozšíření římskokatolické víry v Anglii. Značně nesympatická postava. Mnohem sympatičtější je mi skupina irských kněží než Wilfrid. Ostatně jeho život stál víceméně na základně konfliktu mezi nimi. Autor latinské legendy prokládá text nespočtem odkazů na Bibli, což ukazuje jak na jeho znalosti, tak snahu povýšit Wilfrida velmi vysoko. Téměř bych se nebál říct, že výš než v případě jiných pramenů o jiných svědcích, které dosud znám. Helena Polehlová v úvodní studii hojně text srovnává s Bedovými Dějinami Anglů. A určitě stojí si obě vyprávění o Wilfridovi porovnat a postavit vedle sebe. Nejedním přínosem Vita Wilfridi jsou také hojné citace textů, dopisů a zápisů z jednání na jednotlivých synodách. Ať už jsou doslovné nebo parafrázované. Heleně Polehlové patří velký dík za zpřístupnění tohoto pramene. Navrch s tak dobrým a čtivým překladem. Doplňuje tak onu rostoucí skupinu překladů raně středověkých (i mladších) pramenů. A text sám nabízí rozšíření pohledu na vývoj římskokatolické víry, která před rokem 1000 zapouštěla kořeny v ostrovních královstvích.