Poison City

Na základě obálky jsem si napřed myslel, že půjde o mangu z hasičského prostředí, což mi přišlo jako super nápad. Pak jsem nepozorně prolétl anotaci a znovu jsem byl mimo, protože jsem očekával horor, kde se z cenzorů jdoucích po krku hlavnímu hrdinovi (Mikio Hibino) budou stávat monstra doslovná, nikoliv jen obrazná:)) Pořád jsem čekal, kdy to přijde a při výbuchu vzteku jednoho redaktora se zdálo, že to je ono, teď se všichni začnou chovat divněji, znepokojivěji... a vlastně to tak i bylo, akorát vše proběhlo v čistě realistické rovině. Cenzoři tu jsou zrůdami, ale těmi běžnými, lidskými, které pohání touha omezovat druhé, zneužívat svého postavení a bavit se jejich bezmocí. Hibino tu zažívá autorská muka, známá drtivé většině lidí, kteří se někdy zkoušeli prosadit v tvůrčích oborech. Pod dohledem v systému již zavedených postav je nucen víc a víc upravovat své původní dílo, až už ho sám ani nepoznává. Práce mu nepřináší žádnou radost, nevidí v ní smysl. Potácí se, vláčen okolnostmi a nemůže uvěřit, že se to všechno opravdu děje. Že se jeho splněný sen o vydání vlastní mangy mění v kafkovskou noční můru. Poison City je drama, z velké míry konverzačka, místy i lehce detektivní. Vypráví o duchovním boji skupinky jednotlivců, která se snaží o pekelně těžký úkol – definovat hranici zdravého rozumu ve světě, který víc a víc propadá šílenství. Jde o knihu, která může bavit i nečtenáře mangy/komiksů, protože by to klidně mohla být divadelní hra. Klasický horor v podobě děsu a monster je tu zastoupen na stránkách, skrze něž nahlížíme do Hibinovy tvorby. Nakonec mi nevadilo, že je ho zde tak málo, kniha se čte i tak jedním dechem a pořád jsem byl napjatý, co bude dál. Má skvělý překlad Anny Křivánkové a v úplném závěru i její velmi zajímavý doslov k celé problematice.