Pohraniční stráž na Šumavě

S knihou jsem se zatím stačil jen zhruba seznámit, je co do dokumentů opravdu obsáhlá, určitý závěr ale mohu udělat. To pozitivní: je pěkně vypravena, vytištěna kvalitně na dobrém papíře, mnoho, i unikátních, fotografií. Autor má bezpochyby o tématu velice dobrý přehled a shromáždil úctyhodné množství dokumentů: od slabomyslných kresbiček vojáků z kroniky jednotky PS přes mapy, úřední písemné dokumenty až po velice slušný soubor fotografií. K tomu text, podrobně popisující vznik, organizaci a její změny s tím jak šla doba, až po praktickou činnost této ozbrojené složky, kterou já nemohu označit jinak, než jako zločineckou organizaci teroristického státu. A tu jsme u podstatného negativa. I když kniha nechce být historií „Pohraniční stráže“ jako celku a všech souvislostí jejího vzniku, Šumava byla hlavní oblastí jejího působení. Pokud kniha nemá být jen jakousi nostalgickou „vzpomínkou“ na krásné časy, kdy mladí chlapci nadšeně „sloužili vlasti a pracujícímu lidu“ (ostatně autor takový záměr v předmluvě sám připouští), ale prací historickou (historika, specialisty na tuto temnou stránku dějin), pak zde hodnocení, co to vlastně byla ta „Pohraniční stráž“ komunistického režimu, naprosto chybí! Prostě zaujetí stanoviska autorem. Takže autor zde cituje třeba materiál komunistického ministerstva vnitra o "potřebě" PS pro boj s „pronikajícími agenty“, neuvádí však skutečnost, že šlo o realizaci, podle mne největšího zločinu komunistického režimu, horšího než krádež majetku, persekuce lidí s jiným názorem, pronásledování za nevhodný „původ“ atd.: zavření celého národa do obrovského koncentračního tábora. Primárně lov ne na ty pronikající zvenku, ale na ty, snažící se utéci ven. Tohle jasné hodnocení zde chybí. Takže i tehdy nezákonnou šikanu občanů, nastupujících daleko ve vnitrozemí do vlaku na trati, směřující k hranicím (západním), vyřešil autor zcela nezávazným konstatováním o „pravomoci“ zločinců PS i mimo „hraniční pásmo“. Při líčení rozsáhlých terénních úprav v souvislosti s budováním železné opony ani slovo o tom, že naprosto zhovadile a bezohledně vedené průseky horskými lesy doslova zadělaly (výsledek vidí každý dnes, ale je to i názor odborníků) na dnešní problémy s kůrovcem… Nechybí fotografie a vzpomínky na idylky družby péésáků s místním obyvatelstvem, které jim dělalo fízly, ani fotografie, jak péésáci na brigádě sbírají brambory. Ve skutečnosti se do oblasti hraničního pásma dovážely „dobrovolné" brigády úředníků a podobných „nemakačenků“ (podle hodnocení komunistů) z úřadů a továren (THP pracovníci), které při práci hlídala hlídka ozbrojených pohůnků pohraniční stráže se psem. Doslova jak práce vězňů koncentráku… sám jsem skoro zažil, na podobnou „brigádu“ (kterou mi popsali kolegové, kteří ji absolvovali přede mnou) jsem ale odmítl nastoupit přes určité nepříjemnosti, které to přineslo (a to byla polovina osmdesátých let !). O „pomoci“ pohraničníků národnímu hospodářství, která spočívala v bourání a barbarské likvidaci stovek samot, mlýnů, osad a vesnic až po celá městečka, včetně kulturně cenných staveb kostelů a dokonce hřbitovů s hroby dávno mrtvých, ani zmínka (ani jediná fotografie třeba odstřelení kostela v Rychnůvku nebo v Novém Světě) ! Když fotografie pomníčku „padlého“, pak jednoho z velitelského sboru této zločinecké organizace, nikoliv nějaké oběti, zavražděné péesáckými pohůnky (odměna opušťák a hodinky s věnováním od velitele…). Jen na okraj: jak jinak realitu zločinné likvidace Šumavy a lidí pravdivě popisuje ve fantaskním románu Ignis fatuus spisovatelka Petra Klabouchová! Nebo spisovatel Šesták v Divoké jízdě. Zde si může čtenář - nepamětník udělat obrázek, o zločin jakých rozměrů šlo. Autor v podstatě líčí zločineckou organizaci a její historii jako něco vlastně normálního, co „přinesla doba“. Nakolik je ovlivněn příběhem svého dědečka, který se na tom všem jako voják také podílel, nevím. Pro mne jde o vcelku drzou apoteózu něčeho, co je naprosto neomluvitelné. Co je dokonce dnes už nepochopitelné – k čemu lze dohnat celkem kulturně i politicky (české demokratické tradice!) vyspělý národ v polovině XX.století v Evropě. Když se k této ničemnosti nezaujme vlastně žádné stanovisko, nelze se divit, že se dodnes ozývají hlasy tehdejších nepotrestaných zločinců a jejich nového dorostu, jak to bylo dobré a dokonce jak by se to mělo obnovit. (Vydávání knih o zcela podobných jednotkách nacistického Německa je mnohdy kritizováno jako jejich oslavování.) Z tohoto důvodu i jinak na dokumenty určitě zajímavou knihu hodnotím (kvůli těm dokumentům) ne jako „ztrátu času“, ale dávím jí * *.