Pohlceni

"Pravda je, Yrso Veneso Andersenová, že ve chvíli, co jsem tě spatřil, jsem věděl, že jsi má spřízněná duše. Změnila jsi mě. Navždycky. Nechci s tebou být v jiném životě. Potřebuju tě v tomhle a v těch, které společně navštívíme potom." Příběh Venesy a Enza jsem si naprosto užila, jako i u předchozího dílu, ani od tohoto jsem se nedokázala odtrhnout. Bylo to pěkně propletené, to, kdo se ho snažil zabít a kdo zabil jeho bratra? "Emily", smekám. Bylo to dokonalé.

Enzo Marino je syn nejmocnějšího šéfa americko-italské mafie a jeho život je pečlivě naplánovaný. Když zemře jeho starší bratr, je Enzo přinucen převzít jeho roli. Když se jednou i on ocitne na prahu smrti, zachrání ho dcera Krále moří, nejmocnějšího muže Jižní Karolíny. Král moří toho hned využije a nabídne spojení obou rodin svatbou. Enzo se svatbě s dívkou, která ho zachránila, nebrání, tedy do doby, než potká její sestřenici Venesu. Venesa je pravou rukou svého strýce a dělá za něj špinavou práci. Jejím největším přáním je, aby si ji konečně někdo všímal a viděl ji takovou, jaká je. Ten vyvolený se najde, ale bohužel je to snoubenec její nenáviděné sestřenice Arii. Vybojují si Enzo a Venesa svou lásku? Dozví se Enzo pravdu o své zachránkyni?   Je tu poslední ze série retellingů o záporácích a na jednu stranu mě mrzí, že tahle série končí, i když možná autorka ještě nějaký díl třeba někdy vydá, ale na druhou stranu byla tahle poněkud slabší. Sice byla znát inspirace malou mořskou vílou, ale příběh byl lehce plytký se spoustou klišé a vše začínalo nabírat na obrátkách až pár stran před koncem. Na čtenáře se začalo hrnout jedno odhalení za druhým a vypjatá scéna střídala vypjatou scénu.   Hodně mě také překvapilo, že i když se Enzo a Venesa vůbec neznali a defacto patřili ke konkurenčním mafiánským rodinám, tak si po pár dnech začali vyprávět velmi citlivé věci ze svého dětství. Vím, že v příběhu to mělo působit romanticky a jejich vztahu to mělo dát nový rozměr, ale svým způsobem mi to přišlo těžko uvěřitelné. Jinak byl ale příběh Malé mořské víly, tedy v tomto případě Uršuly, zajímavě pojatý. Enzo a Venesa si nesli své rány a jenom oni dva se dokázali vzájemně vyléčit. No a samotná Ariela – Aria byla naprosto příšerná postava.   Příběh také částečně utrpěl překladem a chybami. Když přišla krásná scéna mezi Venesou a Enzem, najednou se v knize objevilo, že se Aria zasmála. Odstavec jsem musela přečíst znovu, abych přišla na to, kde se tam vzala ta otravná sestřenice… No nikde měla se zasmát Venesa. Nicméně pro fanoušky série to je takové důstojné, i když poněkud slabší zakončení.   3,75/5