Pohádky po telefonu

Nádherná kniha! Stálice mého dětství. 200 %.

Slavný italský spisovatel pro děti a mládež 20. století Gianni Rodari je u nás známý především svou knihou O statečném Cibulkovi. Ale i jeho Pohádky po telefonu, poprvé v originále vydané už v roce 1978 (česky poprvé v roce 1983, naposledy v roce 2019), si oblíbilo už několik generací čtenářů. Byl jedenou jeden… … pan Bianchi z Varese. Zastupoval nějakou obchodní firmu a šest dní v týdnu trávil na cestách: jezdil křížem krážem po celé Itálii, od východu na západ a od jihu na sever, a prodával léky. V neděli se vracíval domů a v pondělí ráno se zase vydával na cestu. Před odjezdem mu jeho dcerka kladla vždycky na srdce: „Tati, nezapomeň! Každý večer mám u tebe jednu pohádku!“ Ta holčička totiž bez pohádky neusnula a ty, které jí vyprávěla maminka, už znala skoro nazpaměť. A tak pan Bianchi, ať byl kde byl, volal každý večer přesně o deváté Varese a vyprávěl své dcerce po telefonu jednu pohádku. Tuto situaci znají asi všichni zaneprázdnění rodiče. Jejich děti touží po nových a nových příbězích, ale na jejich čtení, příp. vymýšlení je zoufale málo času. Pohádky, které vypráví pan Varese svojí dcerce jsou krátké, neboť její tatínek je hodně zaneprázdněný. Objevují se v nich věci a skutečnosti, které jeho dcerka důvěrně zná – od různých italských míst a měst, přes běžné věci denní potřeby až po různá zvířátka. Často se ale dostávají do zvláštních až bláznivých situací – ať už prší z nebe bonbóny, kůň z kolotoče se vznese do výše a udiveného dědečka povozí nad celou zeměkoulí, nos utíká svému pánovi, fialka roste na severním pólu,… Nejde ale jen o nějaké bláznivé fantazie, autorova nadsázka nás také může vést k zamyšlení – jako například v pohádce Palác na rozbíjení: Ve městě Busto Arsizio mají problém s dětmi, které rozbíjejí a ničí všechno, na co přijdou: nejen ponožky, kalhoty a školní tašky, ale i okna, talíře, sklenky a další věci. Rodiče už si s nimi neví rady a obrátí se na pana starostu. Všechna řešení jsou postupně zamítnuta, až se spásným nápadem přijde starý pan účetní Gamberoni: postaví dětem palác na rozbíjení a dají jim za úkol rozbít ho na cimprcampr: Škoda, že při tom nebyla televize a nepřenášela tu slávu přímým přenosem. Kdo to viděl na vlastní oči a slyšel na vlastní uši, tvrdí, že to vypadalo, jako by vypukla třetí světová válka – nedej bože, aby k ní někdy došlo! Děti se valily z místnosti do místnosti jako pluky hunského vojevůdce Attily a třískaly kladivem do všeho, co se jim postavilo do cesty. Rány bylo slyšet v celé Lombardii, a dokonce až ve Švýcarsku. Mrňousové menší než náprstek se vyšplhali na skříně vysoké jako křižník a tak dlouho do nich bušili, až z nich zbyla hromada třísek. Batolata z jeslí, roztomilá k zulíbání v růžových a nebesky modrých zástěrkách, dupala po kávových servisech tak důkladně, že je rozdupala na jemný prášek, kterým si pak pomazala tváře. Na konci prvního dne nezůstala jediná sklenka celá. Na konci druhého dne se kluci pustili do zdí; začali od posledního poschodí, ale když dorazili do čtvrtého, skončili jako Napoleonovi vojáci v africké poušti: k smrti vyčerpaní a pokrytí prachem. Tu nechali všeho, jak to tam stálo a leželo, dovlekli se domů a padli do postele jako zabití, ani na večeři si nevzpomněli. Dokonale se vybouřili a už je ani nenapadlo něco rozbíjet. Rázem se z nich staly dětičky něžné jako motýlci – jen se vznášely; klidně byste je mohli nechat hrát kopanou na hřišti mezi křišťálovými sklenkami a určitě by ani jednu nenaštípli. Pan účetní Gamberoni vše spočetl a dokázal, že město Busto Arsizio vykázalo úsporu velemiliónů a sedmi centimetrů. To, co zůstalo stát z paláce na rozbíjení, ponechala obec napospas občanům, aby si s tím dělali, co chtějí. A tu bylo možno spatřit vážené pány s koženou diplomatkou, brýle se zlatou obroučkou na nose, jak míří k paláci vyzbrojeni kladivy a jak tam pak s náramným gustem rozbíjejí stěny nebo roztloukají schody; při každé ráně měli pocit, jako by omládli nejmíň o deset let. „Je to mnohem lepší než se doma hádat s manželkou,“ říkali nadšeně, „lepší než praštit o zem popelníkem nebo talířkem z drahocenného servisu, který nám darovala teta Mirina…“ A bum třísk prásk, další rána kladivem. Na znamení vděčnosti a uznání udělilo město Busto Arsizio panu účetnímu Gamberonimu medaili se stříbrnou dírou uprostřed. Knihu Pohádky po telefonu jsem v dětství bohužel nečetla, ráda jsem ji ale četla svým dětem. Je to jedna z těch vzácných knih, jejichž čtení baví děti i rodiče – i když v každém věku je oslovuje trochu něco jiného.