Pod Annapurnou svítá modře

Kniha, na které jsem si opravdu hodně smlsla. Děkuji, pane Jiří, za krásný zážitek a pomyslný trek po Himaláji. Občas jste mne donutil hledat v mapách abych si tu cestu lépe užila, abych potkala spoustu úžasných lidí a procítila nepopsatelné. Bylo to strhující a plné silných emocí. Aspoň jedna citace za všechny: "...před mýma očima se naplňuje můj sen. Na snech je krásné, že nás dokážou probudit k životu."

Pocit, kterému nevěnuješ příliš pozornosti, vnitřní neklid, utajená energie, výkřik radosti, a přitom se právě rozhlížíš po zaprášeném sklepě, důležitý je totiž úhel pohledu, a zadržovaná energie si najde cestu ven. A to se pak začnou dít věci! Úvodní část této knížky mi připomněla jednu starou písničku od písničkáře Pavla Dobeše, jmenuje se Něco o lásce, její text totiž odpovídá téměř dokonale počátku příběhu hlavního hrdiny Marka – „převrhněte stůl, opusťte dům, fikusy rozdejte sousedům, nechte vanu vanou, ať si přeteče“ … a hurá do Himalájí! Jiří Fišar se totiž rozhodl, že místo cestopisného vyprávění či příběhu (s úžasnými fotografiemi) napíše motivačně-cestopisný příběh. Podle mě to nebyla moc dobrá volba. Knížka má cca 260 stran a téměř celou její polovinu (věčnost) trvá, než se hlavní hrdina Marek patřičně namotivuje na cestu (právě na tu cestu, na kterou se, jako čtenář, nejprve si prohlížející krásně zpracovanou knihu s úžasnými fotografiemi, celou dobu těšíte!). Její druhá polovina, to už je jiná káva, právě ta je totiž tím výborně napsaným cestopisem – o putování nejvyššími horami světa a hledání sebe sama! Část, která byla příliš krátká! A tak si z této knížky odnáším smíšené pocity … … z její první poloviny … neurčitý pocit manipulace, která měla být nejspíš motivací, ovšem, jejím výsledkem je spíš nenápadně se tvářící vmanipulování do pozice (koho právě tato část příběhu nějakým způsobem oslovila, zkuste knihu – Mnich, který prodal své ferrari, zkuste Coelha /kterého ostatně hlavní hrdina čte, a který první zmíněnou doporučuje/ … častého (a opakujícího se) vzorce chování hrdinů těchto „inspirativních“ příběhů … osudové setkání, po němž následuje vybočení z komfortní zóny, … z její druhé poloviny … pak velmi určitý pocit překvapivě upřímné zpovědi, doplněný dechberoucími fotografiemi! S druhou polovinou knížky jsem tak strávila příjemné chvíle při putování krásnými horami, kde hlavní hrdina – teď už mohu říct cestovatel – poznává hory, jak mohou být záludně nebezpečné, poznává lidi, jak mohou žít úplně jinak, poznává sebe, poznává život … Skrze majestátnost hor, skrze klid a harmonii, jež provází veselé barvy modlitebních praporků, jež provází zvuk modlitebních mlýnků, a vůně cizích koření. Skrze vznešenost hor, skrze jejich nebezpečnost, jež učí vidět život v jeho různorodosti, jež učí vidět život v jeho nevyzpytatelnosti, plný zvratů. Koloběh života! … a zjišťuje, že na tu nejdůležitější otázku, si musí odpovědět sám! Jak naložit se svým životem? „Ano, chůze je meditace. A každý schod vzhůru je jedním otočením modlitebního mlýnku. … Soustředím se na pohyby nohou, práci svalů a dech, který naplňuje mé plíce horským vzduchem. … Jdu zvolna. Schodů jsou stovky, možná tisíce … … Říkám si, že v těch horách tady kolem je zapsaná moudrost věků … pramení z nadhledu nad světem a krása, která s ní jde ruku v ruce, zase z jednoduchosti. Možná proto jezdí lidé do hor.“