Po strništi bos

„A že nejdeš ven? Hrát si s klucima.“ „Pojď. Nemůžeš tady bejt celý dny zalezlej.“ Příběhy plné klukovské „poezie“ :-), pro mě jeden z důvodů, proč po knížkách pana Svěráka pravidelně sahám a proč je tak ráda čtu. Příběh Edy se ale malinko odlišuje, je totiž daleko víc subjektivní, výrazně autobiografický. Prostřednictvím Edy nás pan Svěrák zavedl do svého dětství, aby nám ukázal neprůbojného, plachého městského kluka, kterému se podaří začlenit se mezi místní „otrlé“ kluky, a tak dostat svou šanci, vyrůst v „pořádného“ ... nebo řádného? .... muže :-). Příběh je od počátku uvažovaný jako filmová povídka, pan Svěrák ho psal už s tím, že bude příběh zfilmovaný, což může mít své výhody, před očima vám v podstatě poběží film – jednotlivé „scény“ – pečlivě vybrané epizody z dětství sestavené do příběhu se silnou pointou. Eda je v příběhu malý kluk, a tak i vypravuje a popisuje, bez příkras mluví o tom, co prožívá, klukovsky popisuje situace, tak, jak mu je vysvětlili dospělí, výsledkem pak je ... láskyplný text. On totiž nelíčí jenom historii jedné rodiny, venkova a života za Protektorátu, v tom příběhu je ještě další rovina (našla jsem jich tam víc, ale tahle se mně osobně moc líbila), Eda svým klukovským způsobem tak krásně hovoří o ženách :-). Jeho ideálem ženské krásy je samozřejmě jeho maminka, tatínek tak obdivován není :-) ... Eda k ní vzhlíží, což asi bude částečně dáno i tím, že on prostě krásným, klukovsky milým a poetickým způsobem popisuje a pozoruje všechny ženy :-) ... ve vztahu k mužům: „Moji rodiče se k sobě moc nehodí, ale mají se rádi. Tatínek je o dva centimetry menší než maminka, a když jdou někam spolu, nosí klobouk, aby byl větší… Maminka má krásné vlasy a tatínek má pleš. A na té pleši má hrbol od úrazu.“ ... ve vztahu k dalším ženám: „Teta má větší prsa než maminka, při práci se jí vlní a zapocený žlábek mezi nimi se odkrývá a zakrývá, což se mi líbí.“ ... ve vztahu k potenciální ... lásce: „Míle je asi šestnáct. Je krásná. Pod tričkem se jí při dýchání zvedají bochánky prsů ...“. Jak už jsem řekla, vyrůstá z malého kluka ... v muže :-), a nejenom ve vztahu k ženám, v příběhu budete sledovat taky další Edovu „iniciační“ cestu ... k tomu mít, nejen po klukovsku „pro strach uděláno“ :-) ... „Tyhle řeči by si ženský mohly odpustit, nedělají mi dobře… ‚Kluk se celej třese,‘ zjistí maminka. ‚Netřese!‘ bouchne mě teta do zad. ‚Ten má pro strach uděláno, viď?‘ Přikývnu, ale že bych měl pro strach něco uděláno, to teda nemám.“ ... „Umiňuji si, že nebudu dělat našemu jménu ostudu. Budu tvrdý. V žádném případě mi nesmí koukat z očí, že chci přes držku.“ ... „Jenže pak přijde další perná zkouška: strniště. Všichni po něm jdou, jako by nepíchalo. Udělám pár kroků a zakvičím a vzpomenu si, že můj bratr umřel na otravu krve, protože si vrazil do chodidla rezavý hřebík. Rychle si nazuju boty. ‚Vojíne Součku, zuj se,‘ řekne přísně generál Ota. ‚Jinak budeš furt blbej Pražák.‘ Tak si zase boty zuju a opatrně vykročím. ‚Já už si na to moc nevzpomínám,‘ řekne z tříkolky beznohý Vlastík, ‚ale šoupej nohama, nezvedej je.‘ A tak jdu, jako když bruslím. Nepíchá to. Vůbec to nepíchá! Umím chodit po strništi bos.“

„A že nejdeš ven? Hrát si s klucima.“ „Pojď. Nemůžeš tady bejt celý dny zalezlej.“ Příběhy plné klukovské „poezie“ :-), pro mě jeden z důvodů, proč po knížkách pana Svěráka pravidelně sahám a proč je tak ráda čtu. Příběh Edy se ale malinko odlišuje, je totiž daleko víc subjektivní, výrazně autobiografický. Prostřednictvím Edy nás pan Svěrák zavedl do svého dětství, aby nám ukázal neprůbojného, plachého městského kluka, kterému se podaří začlenit se mezi místní „otrlé“ kluky, a tak dostat svou šanci, vyrůst v „pořádného“ ... nebo řádného? .... muže :-). Příběh je od počátku uvažovaný jako filmová povídka, pan Svěrák ho psal už s tím, že bude příběh zfilmovaný, což může mít své výhody, před očima vám v podstatě poběží film – jednotlivé „scény“ – pečlivě vybrané epizody z dětství sestavené do příběhu se silnou pointou. Eda je v příběhu malý kluk, a tak i vypravuje a popisuje, bez příkras mluví o tom, co prožívá, klukovsky popisuje situace, tak, jak mu je vysvětlili dospělí, výsledkem pak je ... láskyplný text. On totiž nelíčí jenom historii jedné rodiny, venkova a života za Protektorátu, v tom příběhu je ještě další rovina (našla jsem jich tam víc, ale tahle se mně osobně moc líbila), Eda svým klukovským způsobem tak krásně hovoří o ženách :-). Jeho ideálem ženské krásy je samozřejmě jeho maminka, tatínek tak obdivován není :-) ... Eda k ní vzhlíží, což asi bude částečně dáno i tím, že on prostě krásným, klukovsky milým a poetickým způsobem popisuje a pozoruje všechny ženy :-) ... ve vztahu k mužům: „Moji rodiče se k sobě moc nehodí, ale mají se rádi. Tatínek je o dva centimetry menší než maminka, a když jdou někam spolu, nosí klobouk, aby byl větší… Maminka má krásné vlasy a tatínek má pleš. A na té pleši má hrbol od úrazu.“ ... ve vztahu k dalším ženám: „Teta má větší prsa než maminka, při práci se jí vlní a zapocený žlábek mezi nimi se odkrývá a zakrývá, což se mi líbí.“ ... ve vztahu k potenciální ... lásce: „Míle je asi šestnáct. Je krásná. Pod tričkem se jí při dýchání zvedají bochánky prsů ...“. Jak už jsem řekla, vyrůstá z malého kluka ... v muže :-), a nejenom ve vztahu k ženám, v příběhu budete sledovat taky další Edovu „iniciační“ cestu ... k tomu mít, nejen po klukovsku „pro strach uděláno“ :-) ... „Tyhle řeči by si ženský mohly odpustit, nedělají mi dobře… ‚Kluk se celej třese,‘ zjistí maminka. ‚Netřese!‘ bouchne mě teta do zad. ‚Ten má pro strach uděláno, viď?‘ Přikývnu, ale že bych měl pro strach něco uděláno, to teda nemám.“ ... „Umiňuji si, že nebudu dělat našemu jménu ostudu. Budu tvrdý. V žádném případě mi nesmí koukat z očí, že chci přes držku.“ ... „Jenže pak přijde další perná zkouška: strniště. Všichni po něm jdou, jako by nepíchalo. Udělám pár kroků a zakvičím a vzpomenu si, že můj bratr umřel na otravu krve, protože si vrazil do chodidla rezavý hřebík. Rychle si nazuju boty. ‚Vojíne Součku, zuj se,‘ řekne přísně generál Ota. ‚Jinak budeš furt blbej Pražák.‘ Tak si zase boty zuju a opatrně vykročím. ‚Já už si na to moc nevzpomínám,‘ řekne z tříkolky beznohý Vlastík, ‚ale šoupej nohama, nezvedej je.‘ A tak jdu, jako když bruslím. Nepíchá to. Vůbec to nepíchá! Umím chodit po strništi bos.“

Zprvu mi nesedly krátké fragmenty vzpomínek bez pointy. Netušil jsem, o co jde. Po chvíli jsem pochopil. „Po strništi bos“ je souvislá skládanka vzpomínek, která tvoří ucelený obraz mládí Edy Součka & Zdeňka Svěráka. Jde o předobraz scénáře, podle kterého vznikne film. Pokud bude stejně dobrý jako například Obecná škola, pak má předem mé sympatie. Kniha je totiž výborná a jako vždy velmi dobře napsaná. Bývám semtimentální ve vztahu ke starým českým časům a zejména k dobře napsaným knihám, které pojednávají o době dávno minulé. Kdyby to šlo, udělím dvakrát pět bodů.