Po proudu plavou jenom chcíplé ryby

MUDr. Robert Dojčár, psychiatr, zodpovídá dotazy Mgr. Pavlu Bajerovi a hodnotí svůj život. Dává pohlédnout čtenáři na životní situace spojené s dětstvím, studiem, konverzí k Bohu, i na jeho lékařskou praxi psychiatra. Ve svém životě chce být přímočarý a naplno žít jak svou profesi lékaře, tak život rodinný, i život prožívaný s Bohem a s církví.

Celkově mě nějak neopouštěl dojem, že z rozhovoru s panem Robertem Dojčárem, který je celkově inspirativní osobností, se dalo získat víc. I tak to ale zůstává zajímavým rozhovorem s normálním křesťanem, který se nebojí o své víře mluvit srozumitelně. Takže za mě dobré, i když to mohlo být lepší. "Co pozitivního tě na zpovědi překvapilo? Hodně lidí, kteří se na katolickou církev dívají zvenku, mívá pocit, že zpověď je taková naše berlička. Věřící jednoduše vysype knězi své hříchy, pomodlí se pár zdrávasů a opět může začít vesele hřešit. Přiznám se, že by mě nikdy nenapadlo, že se pro mě zpověď může stát setkáním, na které se svým způsobem těším. Je to i tím, že mám výborného zpovědníka. Zažívám ujištění, že Bůh dělá tlustou čáru za vším, co se mi nepodařilo, a nikdy už mi mé poklesky nepřipomene. Nemusím na noze vláčet železnou kouli svých pádů a frustrací. Je to nová motivace k životu, důvod znovu se narovnat. Prožívám radost a vděčnost za novou šanci. Je to divné, ale kdybych měl říct jediný důvod, proč zůstat katolíkem, řeknu: zpověď."