Kontroverzní diskuze na téma globální změny klimatu mě v posledních letech natolik znechutily, že jsem si své názory na tuto problematiku radši ponechával pro sebe. Ovšem kniha Williama Ruddimana mě ani nemohla nechat chladným a jsem opravdu rád, že se mi dostala do rukou. Text si v první řadě neklade za cíl být dalším příspěvkem do diskuze o současných změnách klimatu, ale snaží se o archeologický průzkum těchto změn od příchodu moderního člověka po současnost a dokládá, že vliv člověka na globální klima není v žádném případě otázkou posledních dvou století, jak mnozí uvádějí. Pomocí specifických prostředků se pokouší o analýzu dlouhodobých globálních trendů a odhalení významných klimatických cyklů. V posledních několika tisících letech nachází jistou abnormalitu v nárůstu skleníkových plynů, jejíž příčinu se snaží odhalit, a s přehledem bourá kritiky, které poukazovaly na mezery v jeho hypotéze. Nespokojí se s pouhou jednoduchou frází, že více skleníkových plynů = okamžitý nárůst teplot. Nakonec se ani neubrání krátkému výhledu, jak by se globální klima mohlo vyvíjet v budoucnu, sám ale přiznává, že podobné předpovědi mohou být pouze orientační a že samotná změna klimatu nebude pro lidstvo ten nejpalčivější problém. Nevyhýbá se ani silné kritice extrémních názorových skupin, tedy na jedné straně panikářských ekofanatiků, na straně druhé naprostých popíračů vlivu člověka na klima. Svá tvrzení dokládá velmi silnými argumenty a s pokorou musím přiznat, že autor poopravil i některé mé povrchnější laické názory, jinak mi byl spíše potvrzením pro mnohé domněnky a pod jeho text se podepisuji i přesto, že právě v kapitole výhledů bych si menší poznámku dovolil. Takže pokud chcete nezaujatý text o tom, co se dělo, děje a snad bude dít se zemským klimatem, kniha Pluhy, nemoci a ropa je tou správnou volbou.

Díky této knize jsem si konečně ujasnil obecné principy fungování globálního klimatu a mechanismům klimatických změn, o kterých jsem dosud jen tušil a o nichž jsem často měl zkreslené představy, jsem porozuměl v mnohem širším a složitějším kontextu. Fascinovaly mě postupné a pečlivé krůčky Ruddimanova perfektně vystavěného dokazování toho, že člověk ovlivňuje globální klima a koncentrace skleníkových plynů už několik tisíc let a ne pouze posledních 200 let industriální éry. Pochopil jsem, že věci VŮBEC nejsou tak, jak by se mohlo zdát z médií, kde se objevují jenom extrémní názory na problematiku globálního oteplování. Jako laika by mě například těžko napadlo, že okamžité zastavení vypouštění emisí by zpočátku vedlo k ještě většímu oteplení. Pluhy, nemoci a ropu rozhodně doporučuji už jenom proto, že je skvěle a čtivě napsaná.