Planeta Praha

Jsem moc ráda, že jsem knihu četla, skrývá se v ní řada zajímavých postřehů, ale za krásnou bych ji neoznačila. Grafika je podobná učebnicím, na kterých jsem vyrůstala, fotky působí nenápadně a kresby jsou na rychlo načrtnuté - prostě tak, jak by je při pozorování patrně pořídili autoři (najali si na to ale ilustrátorku Silvii Luběnovou). Má to své kouzlo, ale u mnoha rostlin nemám potuchu, jak vlastně vypadají. Další problém mám s texty, některé jsou vysloveně nabubřelé a plné ega autora (především ty psané Janem A. Šturmou), věřím ale, že řadu čtenářů pobaví, je to prostě otázka preferencí.

Knížka Planeta Praha vyšla u příležitosti natočení stejnojmenného filmu, který navázal na úspěch předchozího dokumentu Planeta Česko. Na rovinu je třeba si přiznat, že pokud patříte mezi ty, kteří hodiny biologie neměli moc v lásce a raději jste hned, jak to šlo, zapomněli na všechno, co vám v ní učitelé říkali, tahle knížka pro vás nebude. Podívejte se na film, ten je fakt úžasný a je dělaný pro širokou diváckou obec. Ale knížka, to je něco jiného. Tady už jsou nějaké znalosti potřeba. Teď to možná bude znít trochu vychloubačně, i když to vážně není účel, nicméně faktem je, že já ty znalosti navíc mám. A protože mám i po letech o toto téma zájem, můžu svědomitě říct, že knížka je plná úžasných znalostí pánů autorů. Některé byly pro mě nové (nebo se mi jen vykouřily po letech, kdy se věnuji docela jinému oboru, z hlavy?), některé mě překvapily, některé pobavily a jiné mě donutily se zamyslet... a vzhledem k tomu, že se teď na Prahu dívám hodně jinýma očima, zcela zřejmě kniha splnila svůj účel. Nicméně pravdou je, že by to chtělo trochu více redaktorské práce. On se ten písemný projev jednotlivých autorů opravdu hodně liší. Přijde mi to jako velká škoda. Co se týče grafiky, za sebe jsem s ní problém neměla absolutně žádný, přišel mi naprosto adekvátní tématu a jeho pojetí, ale chápu, že učebnicový vzhled může odrazovat a vadit. Summa summarum... Za mě velmi povedená kniha, a když tak nad tím přemýšlím, je to kniha, která na trhu opravdu chyběla. O to víc jsem ráda, že ji ve své knihovně mám.

Při práci na knize spojili síly botanik (Jan Albert Šturma), zoolog (Ondřej Sedláček) a entomolog (Petr Šípek) (ekolog David Storch je autorem pouze jedné kapitolky). Zjevné výhody oborově dělené práce s sebou samozřejmě nesou potenciální riziko stylové nesourodosti textu. Na Planetě Praha se tomu naštěstí nestalo, text se čte bezešvě, hladce. Nestejný autorský styl byste však poměrně snadno rozlišili, i kdyby obsahová stránka nesloužila jako nápověda. To nejenže nevadí, naopak to text osvěžuje. Kniha je psána svižně, plná barvitých přirovnání, kulturních odkazů a kontraintuitivních point. Občas jsem se i dosyta nasmál. Za to vše autorům velký palec nahoru. Na druhé straně mi přišlo, že v některých kapitolách už je formální bujarosti přes míru třeba když jsem v ohňostroji metafor musel pátrat po tom, co chtěl básník (bez nadsázky) vlastně obsahově sdělit. Všeho s mírou. Poněkud mi vadilo střídání autorského plurálu a singuláru pod knihou je podepsán kolektiv, správně tedy měla být celá kniha psána v množném čísle. Opakovaně mě nepotěšily odkazy tím se ale zabýváme v jiné kapitole bez uvedení konkrétní strany nebo aspoň kapitoly. Zvláště v takto poměrně obsáhlé a mnohovrstevnaté (to je pochvala) knize, kde bohužel chybí rejstřík (to není). Co vzhledová stránka knihy? Punkový text si žádá punkové ilustrace, řekli by mnozí. Planetu Praha snad proto ilustruje směs fotografií, kreseb a schémat, vše formátováno stylem dortu od kočičky a pejska. Obecně jsem přesvědčený, že naivně nerealistické kresby jakékoli populárně vědecké knize nepomáhají. Ty od Silvie Luběnové nejsou výjimkou. Krom toho některé s tématem knihy postrádají jakoukoli souvislost. Příklad ze s. 115: proč jsou zahrnuty náčrty ocasů čtyř druhů našich plchů, když v textu o třech z nich není ani zmínka? Velká část kreslených ilustrací a schémat spíš knihu zbytečně natahuje a dělá dojem, že se muselo zaplnit rovných 336 stran a ani o jednu míň (že by podmínka grantové podpory?). Kdyby se kreslené ilustrace úplně vypustily a nahradily fotografiemi, knize by to na kráse dramaticky přidalo. Musely by to být ale záběry pořízené, zpracované a vytříděné mnohem pečlivěji než ty, které se do knihy dostaly. V době digitální už máme standardy úplně jinde než před pár lety. Kdyby byly tématem díla vzácné druhy někde z konce světa, jež se extrémně těžko fotografují, šlo by snad nižší kvalitu sem tam ospravedlnit. Jenže žádná jiná skupina organismů se nefotografuje snadněji než ty urbánní. Namátkou: opravdu nevím, co si myslet např. o záběrech slípky zelenonohé. Fotografovat v ostrém poledním slunci by se mělo jen tehdy, když není naděje na opakování záběru u naprosto běžné a krotké slípky pražské je opak pravdou. A už vůbec ne z nadhledu (s. 120), o rušivých elementech nemluvě (s. 125). Udělat precizní záběr slípky je otázka jednoho hodinového výletu do Stromovky (samozřejmě ale ne v obědové pauze). Jak by zdůraznila řada kolegů fotografů, pro jinou než špičkovou kvalitu není u tak snadno nafotitelného druhu žádná omluva. Záběry, napříč knihou, navíc často dělají dojem, že jde o syrový materiál bez dodatečné úpravy pro tisk. V takovém prenatálním stavu by se fotografie do tisku neměla dostat nikdy. A promarnit pražské exteriéry, jedny z nejfotogeničtějších vůbec? Musel jsem dlouze listovat, abych našel záběr, který by učinil městu, kde se kniha odehrává, zadost: s. 107 (záběr roháče s pozadím Hradčan) je bohužel popelkou. Naznačuje, jak mohlo a mělo být pojato mnohem více záběrů: jako animalscape (environmentální portrét, kdy živočich zabírá třeba jen 1 % plochy snímku a důraz je tedy kladen na kontext, v němž zvíře žije). Kniha by získala naprosto jinou úroveň. Nejde v ní přece o jen tak ledasjakou planetu jde o Planetu Matky Měst. Místo toho většina záběrů působí dojmem už jdeme do tisku, tak rychle musíme něco nafotit právě při takových dodělávkách se snadno zapomene na to, že snímek, který si zaslouží poskvrnit papír tiskařským barvivem, by mohl ukázat nejen zvířátko či rostlinku, ale také kontext. Přitom vzácné případy (kavka na s. 11, racek s. 73, roháč s. 107) ukazují, že to jde. Takovéto záběry měly naradit mnohé zcela samoúčelné a redundantní grafické přílohy: tři stejní a neuměle vyvedení stehlíci (s. 209) a mnohé další zbytečně se opakující grafické motivy knize ubírají hodně bodů. Jako ornitolog vybírám ptačí ilustrace, ale být třeba botanikem, nebudu mít o příklady nouzi. Přitom jedním z autorů je, podle mě, vynikající fotograf (Petr Šípek). Co se týče fotografií biotopů a lokalit, punk je punk, ale to neznamená, že škaredá urbánní zákoutí musejí, či mají být, škaredá i na fotografiích! Skvěle to dokládá jiná aktuální urbánní kniha; aby bylo srovnání nejlepší možné, je to dílo, kterému obsahově dominuje právě Praha. Kniha Město naruby Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy od autorského týmu vedeného Radanem Haluzíkem (Academia 2020) se cíleně zaobírá jen těmi (zdánlivě, jak ukazuje!) nejméně atraktivními a zapomenutými typy městského prostředí. Fotograficky i sazbou je to kniha tak krásná, že se k ní nutkavě vracím pořád a dokola. K Planetě Praha se naopak budu vracet jen kvůli skvělému textu a navzdory její nezdařilé grafické stránce. Automaticky se také nabízí srovnání se stejnojmenným filmem Jana Hoška, který vznikal paralelně s knihou (viz Živa 2022, 4: CXIXCXX). Kontrast mezi obrazovou kvalitou filmu, který svou úrovní může směle stanout vedle špičkové produkce BBC, a knihy už těžko může být propastnější. Podobný kontrast panuje uvnitř knihy samotné mezi grafickou stránkou a textem, který přímo čiší nejen nakažlivým nadšením autorů a šťavnatým psaveckým projevem, ale i ... Z recenze pro časopis Živa, kráceno; plná verze: https://ziva.avcr.cz/2023-1/jan-albert-sturma-ondrej-sedlacek-petr-sipek-david-storch-planeta-praha-pruvodce-necekane-pestrou-prirodou-mesta.html