Verlaine je mistrem znělých temných tónů... Slyšte, co sladká píseň pěje jen pro váš úsměv to v ní vzdychá je cudná lehounká a tichá jen voda, jež se v mechu chvěje ! Známý vám byl ten hlas /a drahý ?/ teď však jak vdova bez útěchy je zastřen, ale přes ty vzdechy zdaleka není bez odvahy. A v závoji, jenž poletuje když vítr na podzim se žene skrývá a duši udivené pravdu jak hvězdu rozsvěcuje. A ten hlas, opět známý, říká že laskavost je pravé žití čeho se zášť a závist chytí že nepřežije nebožtíka ... Opět sbírka komorních básní v citlivém překladu Františka Hrubína...

Hrubínovy překlady mi ne vždy sednou, na druhou stranu zde velmi oceňuji jemný a naprosto poetický popis setkání překladatele s Verlainovým dílem.