Pískový vrch

Ufff, tahle knížka mou duši rozsekala na kousíčky a jen pomalu ji skládám zpět. Vynikající, zvláštní a neobvyklý styl psaní mne (zcela nepřipravenou) zanesl zpět do časů mého dětství a mládí a že to byly časy vskutku temné a neveselé. Příběh sice zahrnuje delší časové období - zasahuje i do let válečných a těsně poválečných - ale doba usilovného budování socialismu a následný kotrmelec do vod kapitalismu má pro mne přece jen osobnější ráz. Skláním se před mistrovskou schopností autorky ponořit se až na dno lidských duší a to vytěžené bahno a svinstvo, všechnu touhu a lásku, nenávist a předsudky, závist a nízkost, zmařené sny a naděje posléze slovy (zdánlivě lehkými až hravými) přenést na papír a naservírovat čtenáři v tak lákavé formě, že nedokáže knihu odložit. Nedokázala jsem to ani já, přestože mi bylo místy až na zvracení, svíral se mi žaludek nad vší tou otevřenou zlobou a nenávistí, bolelo mně srdce nad neláskou matek k dcerám a přemáhalo mě zoufalství nad pochopením, že takoví lidé prostě jsou.... Necháváme své životy ovládat strachem z odsouzení od okolí a sousedů, skláníme hlavy aby moc nevyčuhovaly, zavíráme oči nad nespravedlnostmi a tiše doufáme, že naše děti - ty už to přece budou mít úplně jinak..... A přesto je v této knize i mnoho úsměvných chvil, vtipů a vtípků, rázovitých postav: "Jadviga Straková z Březiny vymýšlela spoustu průpovídek, které nikdo jiný nepoužíval, a ani jim nerozuměl. Libovolně kombinovala různá přísloví tak, že je v půli usekávala a dodávala k nim kousky z jiných, ze kterých používala taky jenom části. Zbytky smetala, smotávala do kuličky a schovávala do kapsy u zástěry, že se ještě můžou někdy hodit. Její jazyk byl šílený patchwork, plný prapodivných vzorů, podivuhodná krajina. Kdyby někdo takovou deku ušil, už jen od samého dívání by člověka rozbolely oči, ale stejně by přitahovala pohledy, protože všichni by se ptali, jestli se švadlena zbláznila, nebo jestli má nějaký tajemný cíl. O starých a rozbitých věcech říkala, že volají po guláši, a nejlepší mouku chválila, že je bílá jako nohy Panenky Marie v neděli. (....) Říkala své dceři, že co je komu psané, tomu se slehne zem."

Kniha je psaná poměrně originálním stylem s mnoha neotřelými obraty a obrazy, které celkem silně působily na smysly - opravdu se mi živě vracely vzpomínky na ta období, která jsem sama zažila. Oceňuji, že reálný socialismus u autorky není ani barvotiskově idealizovaný ani démonizovaný - popisuje ho jako dobu, v níž zkrátka lidé žili, jak uměli - stejně jako v dobách jiných. Silnou stránkou jsou také postavy, které vycházejí nesmírně plasticky a lidsky. Líbil se mi i autorčin humor, který se textem proplétá, i když je místy dost hořký. Člověk sleduje jednotlivé postavy, jak se pokoušejí přežít a realizovat své sny, aby často skončily s prázdnýma rukama. Někdy má tendenci se nad jejich pinožením pousmát, než mu dojde, že je na tom často možná podobně... Moc povedená kniha.