Píseň o lítosti jsem četla a vnímala opravdu s lítostí. S lítostí nad ztracenými životy postav, které jsem si zamilovala. Jediný, kdo přežil holokaust, Daniel, přijíždí do rodného městečka a vzpomíná na dětství spojené s obyčejným životem podle židovských tradic, kdy hledal odpovědi na otázky týkající se boží spravedlnosti i samotné existence Boha. Odpovědi dostával nejen díky způsobu života věřících (velmi zajímavé), ale především díky moudrému náhledu dědečka Filipa. Právě on mi potvrdil to, o čem jsem celý život přesvědčená (a o čem jsem čas od času musela přesvědčovat někoho ve svém okolí). Lítost je cit veskrze kladný. Zabraňuje mi činit zlo jiným, pomáhá mi domýšlet, komu a jak můj budoucí čin může ublížit. Mám Viktora Fischla ráda. Jeho knížky mě oslovují především díky jasně formulovanému morálnímu aspektu.

Daniel Menasse, jediný z rodné židovské obce, který přežil holocaust přijíždí po letech do míst svého dětství a dospívání, aby se pomodlil kaddiš, modlitbu za zemřelé. Ve vzpomínkách mu před očima ožívá doba před mnoha lety, jednotliví členové rodiny i celé židovské komunity, se všemi jejich radostmi, starostmi, obavami, nářky, hříchy, láskami, pochybnostmi i věčnými spory o to, zda je bůh milosrdný nebo trestající. Danielovýma očima nahlíží čtenář na různé podoby lásky, poznává podstatu lítosti, soucitu a odpuštění. Nostalgické, často smutné a bolavé, ale neskonale moudré poselství o základních lidských hodnotách. Vzpomínky, do kterých se bohužel neustále vkrádá vědomí nadcházející katastrofy holocaustu.