„Nesnášela jsem to. Ale na vzpouru jsem si přišla slabá.“ Tyhle dvě věty by klidně mohli sloužit jako motto grafického románu Piruety. Je to dobrý komiks, o tom žádná, ale nezanechal ve mně nic z toho, co si autorka přála. Ono se totiž těžko ztotožňuje s hrdiny, kteří o nějaké životné změně permanentně mluví, ale nikdy ji neuskuteční. Navíc, při pohledu na vzpomínky Tillie Waldenové se nemohu zbavit pocitu, že opravdu silná témata zůstala pod povrchem, opomíjena a nedořešena, zatímco ústřední motiv se ukáže jako banalita v kostce – dvanáct let bruslí a sbírá odvahu s tím seknout, protože ji to vlastně nebaví. Rozhodně nechci autorce upřít umělecký talent, umí bravurně navodit atmosféru, obrazem nahradit slova a dotknout se čtenářových nejniternějších emocí. Zároveň krásně mluví o bruslení, stejně jako o soutěžní postupové hierarchii ve Spojených státech. Podle mě však postrádá cit pro stavbu zápletky, nebo alespoň představu, co že to je dějový oblouk a k čemu v literatuře přesně slouží.

Na tento komiks jsem se hodně těšila, ale bohužel jsem zklamaná. Krasobruslení mám moc ráda, a vždy jsem ho obdivovala. Úplně souhlasím s komentářem Jizi. Přesně jak to píše, tak to cítím i já.