Philomena

Komentář obsahuje mírné spoilery. Knihu jsem si vybral v oddělení beletrie. Přestože jsem věděl, že byla inspirována skutečností, zarazilo mě nerománové zpracování, styl literatury faktu. První povzdech. Když jedna z kapitol odbočila od hrdinky k ministerským úředníkům, zděsil jsem se, že mě čeká skoro 500 stran o legislativním a společenském vývoji Irska. Okořeněných snad jen popisem děsivých podmínek v prádelnách, známých z filmů jako Padlé ženy. Druhý povzdech. (Jak jsem se mýlil!) Nevydržel jsem a prohlédnul si foto přílohu. A dozvěděl se z ní víc, než bych si před dočtením přál. Třetí povzdech. Když jsem četl dál, musel jsem se smát, jak zavádějící je veselá obálka knihy se sloganem slibujícím příběh o Philomeně a jejím pátrání. Čtvrtý povzdech. Jenže tím povzdechy skončily. Stránku za stránkou jsem prožíval příběh jednoho života. Správný titul by měl znít Anthony/Michael. Aniž bych to čekal, obdržel jsem svého oblíbeného Cunninghama, bez přehnaného důrazu na lyriku a vnitřní svět fiktivních postav. Obdržel jsem dechberoucí Anděly v Americe (znáte?!), bez nadpřirozené teatrálnosti. Obdržel jsem skutečný příběh, který vypovídá o velkoleposti i nízkosti USA. Fascinující vhled do boje soukromí versus kariéra, síly versus ambice, demokraté versus republikáni, jinakost versus normálnost, ateismus versus pobožnost, náhody versus osud. Obdržel jsem citlivý popis zápasu člověka s vlastní psychikou a původem. Všechno civilně a bez předsudků. Netuším, jak je zpracovaný film. Kdyby byl podle knihy, Judi Dench by se v něm objevila na pár vteřin. Až takový rozpor existuje mezi názvem a skutečným obsahem. (Nebyl to záměr, maličko zatajit opravdový námět a prodat víc výtisků?) Ale díky tomuto rozporu jsem dostal víc, než bych si kdy dokázal představit. Doteď žasnu, jak k vypátrání hlavního hrdiny nakonec došlo. Pro fanoušky queer amerického kulturního odkazu naprostá povinnost. (Čteno v překladu Miroslavy Kopicové.)

Příběh psaný lehce novinářským stylem, který ovšem dává od začátku smysl, protože se jedná o pátrání novináře po osudu jednoho ztraceného syna. A právě to vědomí, že kniha vychází z reality, ji činí tak silnou a působivou, ne literární styl. Není to fikce, ale skládání životní mozaiky skutečného člověka, který byl doživotně poznamenán adopcí a pocitem, že se ho jeho matka nejspíš zbavila, že nejspíš v něčem zklamal. Člověk jen celou dobu doufá, že k osudovému setkání matky se synem dojde a knihu proto není jednoduché odložit. Emotivní, zajímavý příběh. Jako matka jsem jej velmi osobně prožívala, i na slzy došlo. :)