Persepolis

V jednoduchosti je krása. Zdálo by se, že tak závažné téma, jakým je život v kruté náboženské diktatuře, si vyžaduje serióznější formu než komiks v podobě jednoduchých obrázků. Ale je to právě naopak – prostota vyprávění i kreseb umožní odstranit vše přebytečné a dovolí ukázat realitu bez balastu zbytečných slov. Působivě a s velkým emocionálním dopadem. S postavami, které jsou sice kreslené a černobílé, ale přesto velmi živé. Dětský úhel pohledu nabízí dvojí druh emocí. Jednak naději – je zřetelně vidět, že i v těžkých společenských situacích je stále prostor pro běžnou radost z mezilidských vztahů, pro lásku i pro humor (malá Marjane má velký talent na pozorování okolí a lakonické komentáře). To je povzbuzující. Ale je zde také neustále přítomno vědomí, že dětská léta skončí, že se jedná pouze o jakýsi půjčený čas nevinnosti, že si režim, ve kterém Marjane dospívá, vybere svoji daň. Že dřív nebo později už nebude možné se konfrontaci vyhnout. V druhé části je Marjane dospívající žena. Zde se nálada trochu mění a pro čtenáře může být náročnější udržet si k ní sympatie. Na první pohled totiž vidíme nevděčnou holku, která si neváží pohostinnosti evropské civilizace a která nejeví přílišnou ochotu k asimilaci. Může dokonce naplňovat i stereotyp nekompatibilního přistěhovalce z jiné kultury, který přes všechnu naši snahu nemá šanci být jako jeden z nás – a na spisovatelce Satrapi je sympatické, že se tuhle část svého příběhu nesnaží lakovat na růžovo a je dost sebekritická. Pro mě má tahle část jiné hlavní téma – ukazuje se zde, jak je pro každého člověka důležité, aby zažil pocit přijetí, aby byl respektován takový, jaký je. Četl jsem Persepolis už kdysi, viděl i film, teď jsem se vrátil po letech ke knize a znovu jsem zažíval tu zvláštní, trochu nepochopitelnou, kombinaci dojetí, vzteku, naděje a smutku. A znovu si připomněl, jak podobné jsou si osudy lidí v různých částech světa. Jak diktátorské režimy používají podobné metody, ať už je to fašismus, komunismus nebo fanatická teokracie. Ale jak lidé v každé situaci vždy nějak dokážou dát průchod lidskosti. „Nějak to selže, něco vás zdolá, život vás zdolá,“ říká zlomený a ponížený Winston Smith ve slavném Orwellově románu. Postavy z knihy Persepolis dávají téhle poslední naději za pravdu.

Právě jsem dočetla a komiks jsem si užila....komikse já můžu :-) a tenhle mi udělal velkou radost. je nádherně zpracovaný...stojí za přečtení. Teď už se těším na filmové zpracování :-)