Percepliquis

Tak a dalšímu skvělému fantasy cyklu je konec! Vynikající poslední šestý díl uzavírá celý dlouhý příběh o Roycem, Hadrianovi a dalších postavách. Byly momenty, kdy mě dění v příběhu (všech šesti dílů) přinutilo skřípat zuby a vykřikovat při čtení nahlas poznámky, což žena kvitovala zdviženým obočím či otázkami co se děje... odpověděl jsem jí, že mě zrovna něco dostalo v knize nad čímž kroutila hlavou. Prostě tenhle fantasy cyklus je tak dobře napsaný, že některé vypjaté momenty prožíváte s hlavními hrdiny! Kolikráte jsem, jako starý šermíř a rytíř probodl strážce Guye nebo zkrátil o hlavu strážce Thranice a podobné kreatury v ději knih... Toto je dle mého největší umění spisovatele románů, když vtáhne do děje svých knih čtenáře tak, že prožívají celý příběh také, občas třeba musí knihu i na chvíli odložit, když je některý vypjatý moment příběhu osloví tak, že musí zklidnit rozbouřené city a fantasii a až potom pokračovat ve čtení. Tenhle poslední, šestý díl jsem si vychutnal tak, že jelikož jsem věděl, že jej prostě musím přečíst v jednom zátahu, četl jsem od časného večera až do dvou do rána a to přesto, že jsem musel ve čtyři vstávat do práce a věděl jsem dopředu, že to vstávání a následných dvanáct hodin v práci bude opravdu brutus ! Ale jinak to prostě nešlo! Howgh.

Vzhledem k tomu, co se všechno kolem téhle série dělo, tak vlastně nemůžu napsat nic jiného, než díky všem zatroleným bohům, že jsem to mohla po tolika letech a peripetiích (skoro stejně napínavý příběh jako ten v knize samotné a další pírko k tomu) dočíst. Protože to byl setsakramentsky dobrý pocit dostat se až na ten šťastný šťastný konec. (ne opravdu ještě nejsem takový ten okoralý čtenář, který nedokáže pořádně šťastný konec pořádně docenit) Takže za pět.