Paul Stanley Face the Music

‘’Možná, že mě teď znáš lépe, to znamená, že se spolu můžeme dostat dál. Doufám, že ano.“ KISS jsou moje srdcovka. A všechny jejich koncerty v ČR byly nezapomenutelné. Tato autobiografie ukazuje, jak moc se lidé mohou během svého života změnit, a pevně věřím, jak napsal Paul, každý najde štěstí, stačí se o to pokusit. Proto jedem ROCK N’ ROll All NIGHT AND PARTY EVERY DAY!!!

Na Stanleyho biografii je možné pohlížet z různých úhlů. Je to příběh chlapa, který neměl šťastné dětství, kvůli své vrozené vadě (narodil se jen s jedním uchem) trpěl pocitem méněcennosti, sestra od raného věku trpěla vážnou psychickou poruchou, rodiče ho nezahrnovali mateřskou lásku, vrstevníci se mu posmívali. Tenhle muzikantův obraz vyvolává u čtenáře soucit a pochopení. Jsme však také svědky pamětí mimořádně sebestředného a arogantního člověka, který má potřebu dávat na odiv své sexuální „úspěchy“, kterými se kniha jenom hemží. Můžeme se dočíst takové věty jako: „Listoval jsem Playboyem, líbila se mi holka na obálce, tak jsem zavolal do kanceláře, aby mi ji našli a za pár dní jsme byli v posteli.“ Proboha proč? Jako fanoušek tohle vědět nepotřebuji Stanley si připisuje také nemalé zásluhy o KISS, což o to něco pravdy na tom asi je, ale kytarista se chová jako malé dítě, když tvrdí, že byl za svou práci nedostatečně, respektive téměř vůbec oceněn. Moje sympatie si podobnými výroky rozhodně nezískává. Zdaleka nejhorší jsou ovšem pomluvy, které jsou rozesety na mnoha stránkách. Nejčastějšími terči jsou bývalí členové Peter Criss a Ace Frehly. Stanley popisuje jejich nespolehlivost, alkoholové a drogové excesy a jiné úlety. Že ani jeden z nich nebyl žádný beránek je všeobecně známo, ale nazývat je blbci a tvrdit, že ani jeden z nich v podstatě na svůj nástroj neuměl hrát je trochu silná káva, takovéto praní špinavého prádla je mi osobně mimořádně odporné.