Pasažér

"Ve smutku je víc moudrosti než v radosti." "Díváš se jen na černý mezery. Teď už víme, že kontinua vlastně nepřekračují. Že nejsou žádný linearity, Lauro. Ať to přebereš jakákoli, stejně nakonec vždycky skončíš u periodicity." McCarthy jako by s věkem (s napsáním a vydáním knihy si dal hodně načas) hlouběji sklouzl do svého vnitřního světa a na povrch nechal vyplavat nejrůznější úvahy. Probere se jimi a zase se bez varování vrátí k původní myšlence a nastíněná úvaha zůstává bez konkrétních rysů, bez závěru. Jako když se při procházce svou šedou kůrou mozkovou zatoulá do slepé uličky, letmo ji prozkoumá, poodhalí zajímavou oblast (hodnou samostatného příběhu) a vrátí se na původní trasu. Tak se čtenář dozví historii brambor, tabáku a ovoce, virtuální měny, častěji však povahu různých fyzikálních jevů, teorií a jejich objevitelů etc.. Ale ptát se proč je potřeba taková okamžitá míra detailu u těchto věcí, je irelevantní. Ber nebo neber. I když mě osobně trochu zamrzela třeba otevřená linka s pokladem. Vlastně i onen tajemný pasažér budil víc otázek, než se dostává odpovědí. Příběh tak v mých očích postrádá koherenci a jasnou dějovou linku. Mnohem více se autor věnuje barvitému popisu událostí a zmíněných odboček, což mu jde prostě skvěle. Je to jako v životě lidském, jehož směřování neumíme dost dobře nalajnovat, a tak se v něm vyskytuje celá řada slepých úhlů a odboček, aby si na konci života člověk položil otázku, proč vlastně žil. Ale nejen to. Pasažér je současně naplněn mnohou symbolikou, a k tomu je pro jeho čtení potřeba otevřenost, plná pozornost a znalost McCarthyho života. CMC psal dlouho a sám pro sebe, o sobě. Rekapitulace? Biografie? Do knihy totiž zakomponoval řadu autobiografických prvků. A tak oslavuje vědce a vědu, podrobuje zátěžovému testu morální hodnoty, stejně jako smysl života nebo jeho atributy. Kluk s ploutvemi je fakt kluk/týpek k pohledání, a to jeho pojmenování „thalidomidový“ je taky prozkoumání hodné, protože leccos objasňuje), Míra pesimismu a melancholie hovoří samy za sebe. Mmch, Boby Western, vysoce nadaný a inteligentní bratr své ještě inteligentnější, ale i podivnější a éterické sestry Alice (které je věnována druhá část diptychu Stella Maris), si na palubu lodi vzal Hobbesova Leviathana. Ideální literatura na cestování na moři ;-). Budu si jej konečně taky muset přečíst. Nutno taky podotknout, že dílo je na CMC nebývale prodchnuto sarkasmem, ironií a cynismem (CMC sám hovoří spíše o zahořklosti). Nešetří u toho vulgarismy, ale i nečekaným humorem. "Její obří pahrbkovitý fundament se kymácí po ulici jako pytel koček na cestě k řece." V neposlední řadě taky otevřeně kritizuje evoluci americké společnosti vedoucí ke stále rostoucí politické korektnosti. Trump by se mu svým způsobem asi zamlouval. A přitom kniha začíná tak dramaticky, tak klasicky, pod vodou ;-). "Ve spravedlivý společnosti by mě nějak zavřeli. Jenže renegáta neohrožuje spravedlivá společnost, ale společnost upadající. Právě v ní zjišťuje, že se pomalu stává nerozlišitelným od běžnýho občanstva. Zjišťuje, že je vlastně do tý společnosti začleněnej. Bejt zhýralec, gauner, to dnes skoro nejde. Deviant? Úchyl? To si děláš srandu, ne? Nový dispensy tyhle kategorie z jazyka skoro vymazaly. Dneska už nemůžeš bejt žena volnejch mravů. Například. Coura. Celej ten koncept je nesmysl. Dokonce ani drogově závislej. V nejlepším případě jsi uživatel. Uživatel? Co to kurva je? Za pár krátkejch let jsme se dostali od smažek k uživatelům. Nepotřebuješ Nostradama, aby ti došlo, kam tohle všecko spěje. Nejhnusnější zločinci si budou nárokovat popularitu. Masoví vrazi a kanibalové budou tvrdit, že mají nárok na svůj životní styl...."

McCarthy opět klame tělem. Zápletka knihy je zde naprosto druhořadá. Příběh je spíše o pocitech. O hlavním hrdinovi, který po ztrátě své velké lásky spíše jen přežívá. Motá se v kruzích, slepě bloudí kupředu, spíše ze zvyku, než s nějakým jasným záměrem. Zároveň jde o román mnohavrstevnatý. Nakousne se zde historie, současná fyzika i matematika, ale i témata duševního zdraví a smyslu života. Jak už to tak bývá, konkrétních odpovědí se zde nedočkáme. Ale ono to v posledku nevadí. Možná i proto ve vás kniha zanechá silný, melancholický a posmutnělý dojem.