Paříme

Fascinující historie i realita počítačových her a videoher v komiksovém provedení. Je dobré vědět, že kniha je určená čtenářům od 14 let a jazyk je natolik odborný, že jsem si nemalou část odborných slov musela vyhledávat i já, dospělá, abych je vysvětlila skoro 11 letému synovi. A ne, nešlo ani tak o nějaký IT žargon (jsem informatička)... měla jsem spíš problém dítěti vysvětlit všechna ta odborná spojení z psychologie, filozofie a dalších oborů (slova jako narativ, mytologizace dětství, genderové stereotypy, autokracie, spektakulární bojové údery, propriorecepce či imerzivní formy interakce, postraumatická stresová porucha, kompulzivní hraní, ...). Fakt si nejsem jistá, jak se v tom zvládnou orientovat ti čtrnáctiletí. Syna (skoro 11 let) počítačové hry nesmírně baví a proto se tato kniha objevila pod stromečkem. Nikde jsem dopředu na eshopu ani stránce nakladatelství nezjistila, že je až 14+, teprve po chvíli čtení jsme našli vzadu na obálce zmínění věku. A tak nás čekalo náročné společné čtení složitých slov psaných velkými písmeny doplněné ukázkami ze zmiňovaných her a hlavně spoustou mého vysvětlování hromady pojmů a konceptů. Od diskriminace ve hrách, přes qeer lidi, po roli her pro armádu až k filozoickým otázkám ohledně hraní a toho, jaká by měla být správná hra a jaké převažují stereotypy a co to způsobuje. Řeší i složitou otázku, zda hry můžou nebo nemůžou motivovat střelce ve školách a kdo se pokoušel nejvíc na hry shodit vinu (a tak nás se synem čekalo zásadní povídání o zbrojním průmyslu, lobby, manipulaci a dezinformacích, pacifismu a držení zbraní a tak). Prostě kniha opravdu fascinujícím způsobem zpracovává naprosto všechno, co se točí kolem her a krátce zmíněná témata tvoří dobré podmínky pro podnětnou diskuzi. O hrách je tam jak to dobré, tak to špatné, vše půvabně doplněné obrázky z různých her. Připravte se na to, že pokud knihu bude číst mladší čtenář, budete mít, co vysvětlovat a o čem si povídat. Nelituju, že ji syn četl dřív, bylo to sakra náročné, ale nakonec nám to stálo za to.

Na můj vkus krapet sterilní historie počítačových her, která si užívá nostalgické zobrazování pixelových klasik (jež ovšem není schopná pojmout zdaleka všechny), a míň apeluje na dějinné přesnosti a zajímavosti. Tím však nechci říct, že by informační hodnota byla nulová. Byť je text chvílemi až zbytečně únavný a často se vrací k již jednou řečenému, základní myšlenky nutí čtenáře problematiku uchopit z nového úhlu a zamyslet se nad ní jinak, než dosud. Přesto výsledek připomíná takový upovídaný „výcuc“ z wikipedie. A byť je chvályhodné, jak rozsáhlé jsou závěrečné dodatky, kromě toho, že odkážou na to, kdo co skutečně řekl a která ilustrace odkazuje na kterou hru, nic víc v nich vlastně není. Zkrátka mi přijde, že víc jak na obsahovém sdělení – hraní je fajn a může nás posunout ve vývoji – záleží autorovi na tom, aby jeho dílo bylo dostatečně multikulturní, bezbariérové a genderově vyvážené. Ostatně tohle jsou body, jejichž opomíjení vyčítá Edward Ross tvůrcům herních světů nejčastěji.