Paper Girls

Příběh konečně nabírá konkrétní tvar, dosud nejasné souvislosti se začínají vyjasňovat, stejně jako role ne tak úplně srozumitelných aktérů. Brian K. Vaughan opět dokazuje, že jakmile dojde na propojování žánrů, nebojí se absolutně ničeho, což je stejnou měrou matoucí jako fascinující. Matoucí především v okamžicích, kdy ke slovu přijdou klíčové zvraty a čtenář musí hodně popouštět uzdu své fantazii, aby pochopil, jakým směrem se autorova fantazie ubírá. Fascinující pak vodopádem nápadů, které i přes svou šílenost působí ohromujícím dojmem. Přitom ve svém důsledku nejde o nic klasičtějšího, než je tradiční boj mezi mladými ideami a starým pragmatismem. Těžko se zatím stavět na jednu či druhou stranu, protože pochopení má člověk pro obě, třebaže nemusí souhlasit s jednotlivými kroky, jakými dosahují svých cílů. Zároveň vyprávění funguje jako skvělá paranormální jízda čtveřice kamarádek, jež se ani nestačily poznat a už zažívají jedno spektakulární dobrodružství za druhým. Excelsior!

Tak před půl rokem, jsem četl první díl. Pár věcí jsem zapomněl, tak jsem nebyl úplně v obraze. Když už mi to všechno secvaklo, začal jsem se v příběhu orientovat a užívat si ho. Pak jsme se, ale opět přemístili v čase a i když se některé věci vysvětlily.... nebo spíš byly naznačeny (a odtud dál to začíná být drobínek nepřehledné), mnohem více jich přibylo. No, ale co bych chtěl, po cestování v čase, že? Ještě bych chtěl podotknout, že i když se mi kresba líbí, mám problém s rozlišováním žen a dívek. V každé nové osobě vidím starší verzi papírových holek. Ale přes to se už nějak přenesu. Hlavně, že je to zábavné a nejde o nekonečnou serii.