Pane Bůh, tady Anna

Příběh o radosti poznávat Boha po svém. Hodně o nadšení ze sdílení zkušenosti a komunikace s ním. Zároveň o pokřivenostech obojího. O prolnutí Boha s veškerým řádem směřujícím k dobru a pravdivosti, které člověk neošidí. Matematiku nevyjímaje. Vrátila jsem se po letech a po pročtení komentářů mi došlo, že asi hodně záleží, jaké kdo máme vzpomínky na vlastní dětské objevování souvislostí a řádu věcí...... viditelných i neviditelných ....... A taky s hravostí, fantazií a otevřeností sami v sobě. "Velmi hezky zabalená křesťanská apologetika. Neuvěřitelný příběh s nevěrohodnou hrdinkou." Píše se kdesi dole. Podle mě apologetika skoro vůbec ne - příliš se toho rozumově nedokazuje, spíš naopak. Je to stejné jako u Malého prince. "Jen srdcem vidí člověk správně, to podstatné je očím neviditelné." Tudíž o uvěřitelnost či věrohodnost Anny až tolik nejde. Spíš o jemnost a otevřenost srdce čtenáře. O neokoralost :o) Vrátila jsem se v audio podobě a bohužel mi přijde (přesto, že mám Báru Hrzánovou ráda jako herečku i člověka), že způsob, jakým je kniha načtena není úplně ideální. Jakoby se s jemností poselství autora malinko míjela. Nebo chvilkami přehrává. Nevím.

"Není to ďábel, kdo dělá z člověka osamělé stvoření, je to lidská podobnost s Bohem. To, co vytváří osamělost, je plnost Dobra, které se nemůže projevit nebo najít sobě vlastní "jiné místo"." Při čtení se mi vybavovaly střídavě dvě knihy. Ale zatímco Exupéryho Malý princ jde takřka výhradně přes srdce a Pirsigův Zen a umění údržby motocyklu naopak spíš přes hlavu, Anna je skvěle vyvážená, takže si lebedí celý člověk. Přesto, že některé její myšlenky nejsou úplně jednoduché, díky nekomplikovanému jazyku a dětsky bezprostředním přirovnáním jsou snadno pochopitelné. Navíc, i přes zvolený způsob jazyka jde o knihu velmi poetickou, místy smutnou, jindy vtipnou, rozhodně uchvacující. A vůbec nechápu, jak to, že je v Čechách prakticky neznámá. Zřejmě je to dáno tím, že se v Čechách nesluší o Bohu mluvit a tím pádem ani propagovat knihy s takovým tématem. Možná se to změní s audioknihou, kterou namluvila Bára Hrzánová, ale nemůžu si pomoci, poté co jsem si poslechl několik ukázek, tak mi přijde, že na rozdíl od Budžese, tentokrát moc knížce nepomohla. Alespoň z toho, co jsem slyšel, se mi zdá, že se zbytečně pitvoří, ale možná je to dáno tím, že se prostě nepotkala s mojí představou. Každopádně osobně favorizuji knihu. A druhé překvapení spočívá v tom, že knihu vydalo Karmelitánské nakladatelství. Přestože se v názvu objevuje Bůh, celou knihou se prolíná hluboká duchovnost, ale pohrdání církevnictvím. "Mezi chozením do kostela a povídáním s panem Bohem nenacházela Anna žádnou jasnou souvislost. Pro ni byla celá ta záležitost průzračně prostá. Když jsi hodně malý, jdeš do kostela, abys pochopil poselství. Jakmile ho jednou pochopíš, musíš jít a něco s tím dělat. Chodit pořád do kostela musejí ti, kteří poselství nepochopí, nerozumějí mu nebo "se tam chodí naparovat"."