Pán a kocour

„Hlazení mňám moc rád. Je to jak olíznutí od maminky. Je to příjemné, hřejivé a dělá mi to radost.“ „Já mám také rád kočky.“ Druhá miloučká knížka o Štístku, kocourovi, který na stará kolena získal svého prvního páníčka. Někdy si říkám, jak může být člověk z tý kočičky tak blbej? Štístko si svého páníčka tak krásně zvotročila, že páníček skáče, jak košišta mňouká. Vození na rohožce od dveří, to jsem šel smíchy do kolen. Tedy, řeknu vám, to je tak miloučký, až mi tekl med od huby. Ale . . . , ale, čekal jsem nějakou dramatickou stránku příběhu. A místo toho jsem viděl přebaly na telefon s kočkou, tričko s kočkou nebo hrníček s kočkou. Citát: Ale právě proto, že je to náš idol, bude možná lepší se ho na osobní věci neptat. A v některých postelových momentech jsem doslova čekal sex páníčka se Štístkem. Říkáte, že jsem pokrytec? Tak si to přečtěte, a dáte mi za pravdu. „Když jdu spát, Štístko si ke mně vleze a spí se mnou. Ale když ho do postele dám já, vždycky uteče.“ Ale, když se pan Kando v práci zmíní o kočce, co má doma, holky se na něj jen lepí. Na druhé straně je Štístko docela žárlivej parchant a tak se situace začínají trochu hrotit. No, ne zas tak tragicky. Furt je to takový mňauglišový. A tak mi nezbývá nic, než si vzpomenout na větu jednoho nejmenovaného spisovatele, který na otázku, zda má raději psi nebo kočky, odpověděl, „já jím všechno.“ Citát: Mrkev není hračka.

I tento díl si udržuje svůj roztomilý, dojemný a vtipný styl. Štístko je prostě zlatíčko a opět jsou tu více nastíněná prožitá traumata jeho nového majitele. Jsem zvědavá na pokračování.