Se zájmem jsem přečetl paměti vojáka, který dokázal úspěšně čelit Stalinovi i Hitlerovi. S Hitlerem spolupracoval, kolaborace je v tomto případě silné slovo, jen proto, aby chránil svoji zemi proti sovětské invazi. Přitom mu odmítl pomoci s dobytím Leningradu, protože se nechtěl podílet na zničení města a zabití tisíců civilistů. Bránil také finské Židy před deportací do vyhlazovacích táborů. V roce 1941 ho Winston Churchill přesvědčoval, aby se přidal na stranu spojenců. Maršál prohlásil, „Chcete-li přežít, můžete přistoupit na spojenectví se Sovětským svazem jen tehdy, jste-li hodně silný a hodně daleko.“ Byl to člověk vysokých morálních kvalit a dodnes patří mezi největší osobnosti finského národa.

Na knihu jsem se těšil, ale na úvod mi zvedl „mandle“ jistý Masař, mající prý zásluhu na jejím vydání. Opatřil ji “úvodem“, aby „hloupí“ čtenáři věděli, o čem budou číst a „poznali“ širší souvislosti. Masař se asi domnívá, že člověk, který sáhne po vzpomínkách určité osobnosti, o ní neví vůbec nic. Je to stejné, jako třeba návod, jak číst Djilasovu Novou třídu. Masař předkládá obecné fráze, opakuje třeba kritiku Mannerheima za „zvěrstva“ páchaná na rudých po občanské válce. Opravdu jich zemřelo v internačních táborech desítky tisíc, ale stejně jako jiní levicoví aktivisté už v té době cíleně pomíjí fakt, že ve Finsku byl v té době hlad a řádila zde španělská chřipka, která přinesla smrt většímu množství lidí, než vlastní světová válka. Výklad o spojenectví s Hitlerem s poukazem na Churchillovu žádost, aby Finové Němce opustili (když to najednou bylo pro Británii potřebné) je mimo. Winston zapomněl na obdivná slova na jejich adresu z března 1940 a poslal nad Finsko bombardéry RAF, aby se strýček Joe náhodou nerozzlobil. Masařovo „hodnocení“ je velmi povrchní a svědčí o absenci jak znalostí, tak schopností z nich vyvodit věcné a nezaujaté závěry. Vlastní text svobodného pána von Mannerheim není živou ukázkou subjektivního podání účasti v historických událostech ani popisem vlastních pocitů. Jedna se o maximálně objektivní a věcně chladný popis dějin svobodného Finska od samého počátku na konci první světové války až po konec oné druhé. Knihu vnímám spíš jako kombinaci poznatků z oblastí politologie, historie a vojenství v konkrétní situaci, než barvitou prezentaci vlastních názorů, oslavu úspěchů a omlouvání neúspěchů, jak je to třeba v šestidílném cyklu vzpomínek W. Churchilla. Mannerheimovo vysvětlení postojů i jednání je logické a pochopitelné, hlavně když už něco víte o dějinách Finska, druhé světové válce a – Rusku. Tato kniha je zase až děsivě aktuální s ohledem na probíhající rusko-ukrajinský konflikt. A je jedno, jaké barvy a znaky Rusové momentálně ve své agresivní válce používají. Horší je, že stejně jako svět neměl pochopení pro Finsko ani v první, ani ve druhé světové válce včetně nedostatečné pomoci (nejen vojenské), není ani dnešní podpora Ukrajiny dostatečná a především komplexní. V pamětech jsou vyvráceny lži i omyly, které se o historií svobodného Finska znovu a znovu opakují. Údajně na konci první světové války osvobodily Finsko německé císařské jednotky. Ve skutečnosti početnější republikánská armáda pod Mannerheimovým velením učinila nejdůležitější krok v boji proti rudým dobytím Tampere. Finsko nikdy nemělo v úmyslu spojit se s kýmkoliv proti Sovětskému Svazu a už vůbec neohrožovalo Leningrad. Finové začali s Němci spolupracovat až v době, kdy se konflikt mezi nimi s SSSR stal skutečností. Na druhou stranu, Mannerheim nikdy nepodlehl vábničce převzít velení nad společnými německo-finskými silami a odmítl se připojit k útoku na Leningrad. Rusové ale tohle (zase) tvrdí odjakživa. A dnes se tyhle lži zase objevují v souvislosti se vstupem Finska do NATO a dalšími opatřeními. Mannerheim byl nejen vynikající voják, ale i diplomat a politik, vždy na úrovni potřeb své doby. O řadě finských politiků se tohle rozhodně říct nedá, o evropských ani nemluvě. Jeho diplomatické schopnosti vyniknou právě se zabedněností těch finských, snad s výjimkou Paasikiviho, a to až do konce existence SSSR. Ani jedna z evropských zemí, stojících proti Hitlerovi v daném období nevyprodukovala srovnatelné státníky a vojevůdce. Pouze snad Tito a Inönü dokázali pro své, ve srovnání se západní Evropou zaostalé země v rozdílné situaci udělat to nejlepší, co se v dané situaci dalo. Nejdůležitější pro mě je Mannerheimův komentář k dopisu Hitlerovu velvyslanci s oznámením, že podepíše příměří s Rusy a přistoupí i na jejich požadavek vyhnání Němců z Finska: "Finský národ se naučil v posledních letech přemýšlet realisticky. Na vlastní kůži si uvědomil, že i náš stát je figurkou ve velmocenské politice a že se žádná mocnost neštítí zneužít malou zemi k prosazování vlastních zájmů. Němci nás nejprve obětovali na oltář svého spojenectví se SSSR a nato nás ve vlastním zájmu skrytě podporovali v meziválečném období 1940 - 1941." Tohle je asi nejdůležitější z odkazu velké osobnosti. Je naivní si myslet, že ti velcí někdy někomu menšímu jen tak nezištně pomohou, nebo kvůli němu omezí sebe sama. Vždy (včetně onoho Churchilla) vše berou z hlediska vlastního zájmu a prospěchu. To jim ale nebrání v nabubřelých výkladech o právu, hodnotách nebo morálce. Finsko bylo dlouhá léta "špatné", protože bojovalo po boku nelidského nacistického Německa. Totéž platí třeba i pro Rumunsko. Velká Británie společně s USA bojovala bok po boku se stejně nelidským totalitním Sovětským Svazem – to bylo ale samozřejmě v pořádku. Přece se jednalo o něco úplně jiného...Na rozdíl od Churchillovy Anglie Američané Finům válku nevyhlásili a nikdy neuznali brutální anexe pobaltských států O Mannerheimovi jako člověku se ale z jeho pamětí nedozvíme skoro vůbec nic. Přitom Mannerheim byl osobnost velmi zajímavá. O jeho raném mládí, otci, který zbankrotoval a utekl do Paříže od rodiny, vyhozovu z finské vojenské akademie pro nekázeň i nepovedeném manželství s Anastázii Arapovovou, bigotní dcerou carského generála tady nic není. O jeho vztazích s ženami nebo zálibách také ne. Jako perličku z Dějin Černé Hory uvádím, že: „Černohorská princezna Jelena musela Petrohrad opustit předčasně po skandálu, který vyvolal souboj, při němž byl těžce raněn jeden z jejích ctitelů, Carl Gustav Emil Mannerheim.“ Inu, i sošný Mannerheim byl člověk z masa a kostí, hlavně v mládí. A Finové si jeho význam pro svoji zemi uvědomují i tím, že v anketě Největší Fin se stal vítězem s velkým náskokem. A že ho nemají rádi rudí aktivisté? I u nás se najdou lidé, kritizující jak Masaryka tak Beneše a pohybující se na vyšších stupních společenského žebříčku než oni pomatenci s barvou v Tampere.