Pakáž

Pakáž je velmi překvapivá kniha. Jak nemusím anotace, tak ta na přebalu mi připadá povedená. Já bych z ní ale vypíchla jedno slovní spojení v předposledním řádku, a sice podmanivým jazykem. Podepisuju a smekám před paní překladatelkou. Jazyk a styl vyprávění obecně je opravdu úžasný, netypický, místy až básnický a pak zase skoro úředně strohý; téměř holé věty, kterým chybí – a přitom nechybí – další větné členy. Josef a Marie, jako ona biblická dvojice, která (taky) měla své tajemství. Skvělá charakteristika postav – jen několik vhodně zvolených slov a ten člověk stojí před námi (poštovní adjunkt). A co teprve Georg, Lorenz, teta Kathe, Gottlieb Fink, ale třeba taky Paula! „Až na samém konci nahoře žili Maria a Josef s rodinou. Říkali jim „pakáž“. Tehdy to slovo vlastně ještě znamenalo jen „bagáž“, tedy „náklad“. Josefův otec a dědeček totiž pracovali jako nosiči neboli trégři, ti, co nikomu nepatřili, co neměli střechu nad hlavou, co chodili od stavení ke stavení a ptali se po práci a v létě nosili sedlákům do stodol obrovské kopy sena. Bylo to nejnižší postavení ze všech, pod úrovní pacholka.“

Velmi zajímavý příběh, snad dokonce příběh s potenciálem rodinné ságy, kterému by slušela větší šíře, než je tahle krátká novelka. I na krátkém rozsahu ale autorka vykreslila plastický obraz místa a času, kterému nechybí poetický jazyk a cit pro detail. Moc ráda bych si přečetla další knihy z volného cyklu o Pakáži, doufám, že nakladatelství Prostor je také vydá.