Paci, paci, pacičky

V době svého vzniku kniha určitě šokovala svou otevřeností, ať už jde o líčení nelidské brutality sovětofilského otce, či homosexuální otevřeností čerstvě dospělého hrdiny. K oběma životním etapám přistupuje autor odlišně. Zatímco dětství popisuje skoro s reportážní strohostí (jak také reagovat na otcovu otřesnou výchovu a nezbláznit se z toho?), tak ranou dospělost, kterou vykresluje téměř hrabalovským způsobem. Bohužel pro mě. Na Hrabalovo vidění světa ( - a ne že bych se nesnažila) jsem se nikdy nenaladila . Vše je ještě umocněno trpkým zakončením, v němž se hrdina projeví skoro stejně necitelně jako jeho rodič.

Kniha Paci Paci Pacičky je pro mě velmi rozporuplným čtením. Na jednu stranu se o ní píše jako o silném, otevřeném a syrovém svědectví, na druhou stranu mě při četbě napadala spíš otázka, jestli to celé funguje jako literární dílo, nebo spíše jako autorův terapeutický zápisník. To, že je kniha otevřeně sexuální, mi až tak nevadilo – spíše mi neseděl způsob vyprávění. Text často přeskakuje z jedné roviny na druhou, bez jasnější linie, a místy působí chaoticky. Nejvíc problematická pro mě byla scéna s incestním motivem – i když nekoitální, tak přesto velmi zneklidňující až odpudivá. Působila spíš jako hranice, za kterou už pro mě příběh ztratil smysl. Na druhé straně je těžké ignorovat kontext autorova dětství a prostředí, ve kterém vyrůstal. Popisy vztahu s otcem i celé rodinné dynamiky ukazují, jak hluboké jizvy může zanechat traumatické dětství. V dnešní době se veřejně probírají mnohem menší problémy, a přesto dokážou poznamenat člověka na celý život. V tomhle ohledu vlastně chápu, že kniha může působit jako snaha vypsat se z bolesti a dát jí nějakou formu. Hodnotit ji ale čistě literárně je těžké. Záživná pro mě nebyla, místy až odpudivá, a přesto ve mně zanechala stopu – spíš pocit neklidu a otázky než čtenářský zážitek. Jako "terapeutické psaní" to dává smysl. Jako román pro širší čtenářskou obec už mnohem méně.