Ozim

Poetika, obraznost, zejména s úctou k moudrosti tradičního řemesla a severu Evropy. Až po kapitolu Rybí kost mi přišlo, že kromě hloubavosti vítězí rozpolcenost a tápání - v sobě i vesmíru. Chtěla jsem odložit, ale styl psaní je místy okouzlující. . . . . Je to hodně o hledání ve věku zralosti - alespoň v dávných dobách, kdy poctivost v řemesle i vztazích byla základem. Dnes je vše trochu jinak. Rozpolcenost pro mě lehce odrazující, ale kapitola Jasan a Jilma krásně propojí mytologii se současností a z knihy se stává přesně to, co píše EmmaEmma! Posuďte sami. Stojí to za to. Třeba jen pár kapitol . . . "Po morové ráně tu ustala těžba dřeva. Stromy narostly do rozměrů, jejichž úzké oválné tesání mě teď naprosto vyvádělo z prostorové míry. Na několik století měly borovice od člověka pokoj. Lidský život by možná nabyl úplně jiného rozměru, kdyby člověk dovedl dát takový pokoj sám sobě."

Útlá próza o cestě navazující na dlouholeté tradice a trvalost, psaná úsporně obrazným jazykem, k pomalému, a nejlépe opakovanému čtení, co umožní objevovat různé další metafory či paralely. Atmosféra "Severu světla", dřeva a starobylých staveb, poctivé práce, přetrvávající staletí, práce dalece přesahující svého tvůrce ... atmosféra dob manuálního řemesla, mistra/učitele a jeho žáků. Téměř ztracený svět. "Byli stejně jako já dětmi své doby. Více toho věděli, než uměli."