Ovčí deník

Je fakt, že v jednoduchosti je síla, takže buď je to geniální filozofické dílo bývalého univerzitního profesora, které jsem nepochopila, nebo blábol. Vzhledem ke stylu a faktu, že jsem pokaždé usnula do 2 minut od otevření knihy, se přikláním k tomu druhému. Prostě... krátké bezobsažné nic. A to mám ovce ráda. Doporučuji čtenářům trpící nespavostí.

Deníkové záznamy zahrnující zhruba dva roky práce na statku a péče o ovce, co stránka, to jeden většinou krátký sporadický záznam. Dokud to bylo opravdu ze života ovčáka, o ovcích a starostech o ně (s nimi?), bylo to docela pohodové čtení, v druhé půli a zejména ke konci ale přibyly také autorovy dojmy, názory a náhledy na podnikání v chovu ovcí ve Švédsku, vegetariánství (on vegetarián a klíďo píďo pojídá "své" ovce?!), ekologii a udržitelnost. To mne docela otrávilo, protože asi v mnohém nesouhlasím, ale ani v tom mi nedá autor šanci, protože kratičká vyjádření postrádají dostatečný kontext a nějaký základ pro jeho argumentci. Bez těchto záznamů bych se docela obešla. O jeho dřívějším působení (co vlastně o chovu nebo zemědělství věděl, než si pořídil stádo ovcí...?) či jeho pomocnících (přestože se na ně se často odvolává, když nestíhá svou práci) se v knížce nedozvíme nic (anotace ví tak nějak víc?!). Jak to celé začalo, zprostředka, tak to skončilo, tedy neskončilo, chov ovcí pokračuje dál (rozšíření o koně a vepře, vše tak nějak chováno dohromady, mi připadá podivné - a pánem tedy už nebudou ovce). Celkově těžko hodnotit, co mi to vlastně dalo (ještě že to bylo krátké), když vlastně ani o těch ovcích jsem se moc nedozvěděla, ale snad za nápad těch 50% bude.