Osvětim Šachy se smrtí

Osvětim - a šachové partie.... Ale pozor- zde se hraje o život .... Příběh, který se snaží o objektivitu dvou postav... na rozdílné straně tábora .... Příběh viny, trestu - ale i odpuštění .... Lze vůbec holocaust chápat ? Jak neslyšet ty hlasy obětí ? Kdyby tito mrtví mohli mluvit, dokázali by odpustit ? .... skoro je slyší. Všechny ty, kteří čekali ve frontách před plynovými komorami.... ....ty,kteří omdlévali hladem, nebo byli ubiti k smrti.... .... ty, kteří podlehli mrazivé zimě nebo esesáckým kulkám při pochodech smrti.... ,,,,jejich hlasy volají, aby byly vyslyšeny .... Je vůbec možné na tento prožitek zapomenout ?

Samozřejmě... Bez jakýchkoliv diskuzí se skláním před příběhem z Osvětimi, cítím nesmírnou bolest za smrt tolika nevinných lidí a je mi hanba za vojáky, kteří drželi v chodu ohavnou "továrnu na smrt". Na druhou stranu se mix poskládaný z odpuštění, královské hry, náboženství, zločinů a akčních scén nepříliš vydařil. Navíc je román koncipován jako veliké představení, kdy se jednotlivé postavy příběhu objevují v několika časových rovinách, což nepřispívá plynulosti a dramatičnosti děje. Napsat fiktivní příběh s několika skutečnými postavami historie, zaslouží jistě uznání a nijak nezlehčuji tuto náročnou spisovatelovu práci. Jen vyznívá ve výsledku nepříliš věrohodně a celkově přisuzuje vojákům SS přívětivější tvář, než jaká tehdy za války skutečně byla. Román ve svém konci dokonce inklinuje k jisté zábavnosti, i přes tíživé téma nalezení konsenzu mezi trojicí "přátel", která prakticky příběhem provází. I přes viditelnou zemitost vyprávění musím vyzdvihnout dobře napsané postavy a věrně zachycenou bolavost a děsivost Osvětimi. John Donoghue si v prvním svém románu nepočínal špatně, ale přeci jen nenašel takovou míru atmosféry, která by celý příběh stočila správným směrem.